Kázání na poslední neděli církevního roku, 20. listopadu 2016

Text: II Kor. 5,1-10
1 Víme přece, že bude-li stan našeho pozemského života stržen, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích, který nebyl zbudován rukama.
2 Proto zde sténáme touhou, abychom byli oděni šatem nebeským.
3 Vždyť jen když jej oblékneme, nebudeme shledáni nazí.
4 Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.
5 Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh.
6 Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána –
7 žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme.
8 V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána.
9 Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.
10 Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.

Sestry a bratři,

je poslední neděle církevního roku, příští neděli začneme období nové, začne advent. Na tuto poslední neděli, neděli konce času, připadají podle všech možných řad tak zvaných církevních perikop texty těžké a z pohledu naší přirozené touhy mít život veselý a bezstarostný, komplikované a poněkud depresivní. Zdá se, na první poslech, že ani tento náš text není výjimkou.

Na první poslech se zdá, že jde o text, který mluví o smrti a jakémsi výhledu do zásvětna. Tady je to zlé, je tady údolí pláče, ale po smrti to bude dobré, na vrcholcích blaha. Nutno poznamenat zcela vážně, že takový výklad neodpovídá pocitům dnešního člověka našich poměrů. Blaho jsme nalezli ve vnějších podmínkách a život, tenhle život se nám líbí a chtěli bychom, aby byl nekonečný. Pozemský život je vlastně prima, a není proč ho hanět. Nevíme sice, zda tytéž pocity slasti z života mají také lidé jinde na světě, třeba někde, kde je hlad, bída a válka, ale my ano.

Otázkou je, zda Pavel skutečně měl na mysli i křesťany často obecně přijímanou představu o údolí pláče a zmaru zde a bytí světla a věčného štěstí po smrti kdesi. K téhle představě se pojí také představa nesmrtelné duše, která bývá mylně pokládána za střed křesťanství, ačkoli Písmo o nesmrtelné duši člověka nic neví a nezná. Bible mluví o daru života z ruky Boží, nikoli o duši, ale o duchu života, který je člověk vdechnut samým Bohem. A pak ví o Boží lásce a Božím partnerství, v němž je naše naděje.

O čem ten text tedy jest?

Je o dvojím bytí. Kdybych to měl vyjádřit známými slovy reformace, pak je to lidský stav, ve kterém shledávám sám sebe jako člověka odcizeného – říkávalo se tomu hříšného a zároveň shledávám sám sebe ve světle svědectví Písma a také své zkušenosti s Kristem jako člověka milovaného, říkávalo se tomu omilostněného. Je to ono známé simil iustus, simil peccator, nebo semper iustus, semper peccator – pouze či vždy ospravedlněný a hříšník zároveň. To, jsem si jist, zde traktuje Pavel. Je to veliké napětí, které nás drží zde – napětí dané odpovědností za zde a nyní a touhou být vnitřně jinde. Napětí dané také naším vnitřním sklonem zůstat tam kde jsme a neopouštět toto své – člověku je líto sebe sama a je jak Lotova žena, která se stále ohlíží po zlé minulosti a vzpomíná – nechce – Pavel to popíše slovy – chtěli bychom si nechat ten svůj starý stan a přes něj navléknout nebeský dům. Je to velké napětí s mnoha okolnostmi – s nutnostmi být zde ve světě a zároveň už také tam – u Boha a také jakýmsi vnitřním vzpíráním se Bohu a touhou nakonec přece jen zůstat zde a dál se bahnit v odcizení a tak trochu jen užít dobroty Boží. To všechno v tom textu je, veškerá protichůdnost – ambivalence lidského bytí, křesťanova bytí, mého bytí.

Snad osvětlit na praktickém příkladu sebe sama: Možná ne na vás, ale na mne v poslední době dopadá leccos velmi drtivě. Politická situace v téhle zemi. Ono tragické rozdělení společnosti, vulgarita, která se hrne z míst, ze kterých by to nemělo být přípustné, neporozumění v téhle oblasti s lidmi, které mám rád – jsou to takoví hodní tatíkové, kteří najednou jsou radikální, plní strachů a ozbrojování se proti jasně účelově pěstovaným nebezpečím – muslimové a homosexuálové a multikulturalisté a a a …Dopadají na mne fakta ze světa – válka se vší strašlivostí, kterou máme v přímém přenosu a možnost, žel, nedozírných následků. A válka, kterou v sobě mnozí mají jako možnost řešení napětí ve společnosti. Latentní násilí, které v lidech, kterým se tak dobře daří, a kteří přitom vlastně nevědí, co se sebou, dříme. Na fb dal Jarda v tomhle týdnu strašlivé video – dav kdesi v Indii lynčuje mladou ženu. Lidé stojí okolo, ženy, muži, děti, staří, mladí a mnozí si ten lynč natáčí na své mobily a pak najednou všechno vyvrcholí politím té ženy hořlavinou a zapálením – žena křičí, sténá, padá, přestává se hýbat, jen dlaně se křečovitě svírají, a když oheň dohořívá, přiskočí jeden ze spravedlivých a znovu ji poleje, takže vše začne znova a hrůzněji. A lidé si to natáčejí na mobily. Stalo se to dnes, včera, teď a takové věci se dějí. Řekl by si člověk, že někde jinde, v Indii, kde nic nevědí o Kristu, který se postaví doprostřed a řekne: Je-li kdo bez viny, první hoď kamenem. Jenže vyšla také kniha od Jiřího Padevěta s názvem Krvavé léto, a ta je o Čechách a Moravě v roce 1945, kdy jsme se vyrovnali s Němci – o vraždách žen, dětí a starých lidí rukama holubičího českého národa. A najednou si uvědomíte, že hrůza není a nemusí být vůbec věcí Indie, Pákistánu, Iráku a Lybie a Eritrei, ale že je to něco, co číhá hned za rohem, protože naši dobromyslní tatíkové se už ozbrojují. K tomu připočtěte všelijaké osobní starosti, které všichni máme, žel i církevní starosti a máte stan našeho pozemského života ušitý na míru. Jistě by kdokoli z vás mohl vyprávět svůj příběh, který by se od toho mého zas tolik nelišil. Stan našeho pozemského bytí, děravá celta, kterou prší a mrazivě táhne.

Tolik touhy po království nebes, a nerozumějte tomu, prosím, zásvětně, ale jako touze po pokoji, míru, spravedlnosti, pravdivosti, čestnosti, ohleduplnosti, lidskosti v tom nejlepším významu, člověk v sobě už dlouho nepociťoval. Ale to vše je něco tak jiného, než to co prožíváme… Zároveň se mi nechce vyzouvat ze souvislostí mého vlastního bytí, právě tak, jak to popisuje Pavel, nechci přijít o nic svého…

Navzdory téhle touze pociťuji bezmoc a bezradnost. Ano, toužíme po království nebes, po jiném bytí, nikoli po stanu, ale po pevném domě, ve kterém bude jasné a zřetelné vše a jisté a vhodné a správné.

Je poněkud zvláštní, jak věci zároveň chceme i nechceme a je zvláštní, jak se nám věc nabízí a zároveň jak zůstáváme tam, kde jsme. Všechny tyhle aspekty v textu najdeme.

Začnu od konce druhé části oddílu. Všechno zlé, co zažíváme má svůj konec a tímhle koncem nebude obecná nespravedlnost, ale koncem je Boží soud, o kterém máme vědět a nade vším, ano i nad sebou jej již vyhlašovat. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.

Navzdory našim pocitům bezmoci máme vědět, že právě my jsme vyzbrojeni v tomto světě nejen k jeho snášení a unešení, ale k zápasu se zlem. Dostali jsme k tomu Ducha Božího, tak to Pavel jistě ví – Ten, kdo nás k tomu připravil a dal nám již Ducha jako závdavek, je Bůh.

Dovídám se také z toho textu, že mé pocity zmaru, bezmoci, defétismu jsou jen součástí mé vlastní hříšnosti, příliš těsně mi padnoucího oděvu stanu starého těla. Já mám mít a musím mít naději navzdory všemu, co se děje a tuhle naději mám žít pro sebe i pro ostatní: 6 Jsme tedy stále plni důvěry, neboť víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána – 7 žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. 8 V této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána. 9 Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině.

Ano, v tom textu se neustále objevuje ona ambivalence, rozporuplnost, stálý spor či střída pocitů – mám být zde, anebo se utéct už do jakéhosi lusthauzu srdce, království nebes zde na zemi. Jakoby to Pavel nerozřešil, neurčil, jakoby to vědomě nechával v napětí – toužím a mám odejít a mám již být u Pána, a mám mít ono nové tělo, dům v nebesích, ale zároveň ještě jsme zde a zde být musím a spatřuji jen vírou, nikoli že bych dosahoval a měl. Tu rozporuplnost Pavel nechává a nelze z ní uniknout.

Jedno je ale jisté, že v tom nejtěžším bytí na tomto světě a ve všech jeho bezvýchodnostech zde máme jasný a zřetelný úkol, a tím je osobní jiné bytí, než je bytí světa. Myslíme a jednáme jinak, než svět, než ozbrojující se tatíkové, než násilníci a svévolníci, než mstitelé a vrazi, než chtivý a devastující se svět, jednáme jako ti, kdo vidí cíl všeho, totiž ono království nebes, jako ti, kdo umí žít onu ambivalenci, rozkročenou mezi tímto světem odcizeným a královstvím nebes. Kdo umí žít naději i v beznaději. Jak jiná je to naděje, než jaké je zoufání světa a také třeba někdy falešné doufání světa, je nám snad jasné. Je totiž cesta Kristova, která se před námi tímhle světem, v tomhle stanu našeho těla a přesto už také v oblečení nového těla domu Božího vine.

Na konci času sobě i vám tuhle naději, kterou máme žít, zvěstuji. Ámen

Pořad bohoslužeb, poslední neděle církevního roku, 20. listopadu 2016, JL, TU

SLYŠ

Pozdrav: Pokoj vám!

Píseň: Ž 86, 1-3, 6, 9

Modlitba: Pane a Otče náš nebeský, chválíme tvou velikou věrnost a shovívání, které jsi nám prokázal; zachovával jsi světlo evangelia uprostřed nás, tvé slovo smělo být veřejně zvěstováno, tvůj stůl byl připraven pro všechny lačnící a žíznící. Směli jsme se shromažďovat a žít jako tvůj lid, staří i mladí, rodiče i děti, ve sboru vyrostlí i nově přišlí. Tobě za to patří čest i sláva.
Dnes, když očekáváme advent tvého Syna, dovoláváme se tvého milosrdenství, které jsi nám dával okusit, a prosíme o tvoji lásku. Čas se nachýlil, tvůj Syn přichází, a my jsme prázdní a bezradní. V pokoře vyznáváme, že už jsme s tebou nepočítali, tvé slovo odložili na svátek, na stáří nebo snad do záhrobí, a své dny si žijeme podle svého.
Pane Ježíši Kriste, ty přicházíš v slávě. Tváří v tvář tvému příchodu máme strach, že zavřeš dvéře a už nás nepřijmeš, protože jsme vyplýtvali síly na své zájmy, své starosti a své radosti. V nouzi a sevření tě prosíme: smiluj se nad námi lhostejnými a odpusť naše viny. Dovoláváme se tvé lásky, kterou jsi prokázal na kříži. Dej nám novou možnost a mocí Ducha si nás připrav, rozvlaž a zmocni, dokud je čas.
Dej, ať i my patříme k těm, kteří tě vítají, a spolu se všemi nebeskými zástupy a celou tvou církví zvítězilou i bojující ať tě chválíme. Amen.

Čtení: Jer 20, 7-18; JL Mt 25, 31-46

Píseň: 500

Kázání:

Píseň: 257

Ohlášky:

Píseň: 649

Přímluva: Tvé slovo, Pane, jako světlo z nebe proráží temnotu našeho strachu, probouzí z unavené rezignace, dává novou sílu i tam, kde jsme to nečekali. Osvěť nás všechny svým evangeliem, ať s hlavou vztyčenou očekáváme svého Pána, tvého Syna Ježíše Krista.
Prosíme tě, Pane, za tvoji církev po celém světě. Dej, ať je všemu stvoření znamením nových věcí, které ty chceš ve svém přicházejícím Synu učinit. Dávej jí Ducha jednoty.‘ Prosíme tě za všechny, kteří v církvi slouží tvým slovem. Dej, ať se ho drží pevně a nespoléhají na své nápady, zkušenosti, rutinu.
Prosíme tě za bratry a sestry, kteří nejrůznějším způsobem pracují uprostřed tvého lidu. Přidávej jim dary Ducha, utvrzuj jejich víru, rozhojňuj v nich lásku, obnovuj naději. ‚Prosíme za svůj sbor. Dej, ať nezaspíme v temnotě svých pochybností, neprodlíme v pohodlnosti svých zvyků.1 Prosíme za seniorátní výbory, za synodní radu, za učitele i studenty bohosloví, za pracovníky v ekumeně a křesťanském mírovém hnutí.‘ Prosíme za všechny, kteří ztratili naději; za ty, kteří už nic a nikoho nečekají; za ty, kteří promarnili svůj život a nejsou připraveni. Pane, prosíme, smiluj se! ‚ Prosíme za ty, kteří mají trápení. Uzdrav nemocné, potěš zarmoucené, pozdvihni padající, nasyť hladové, dej spravedlnost poníženým.‘
Prosíme za pokoj a mír ve světě. Naplň pokojem srdce státníků, posiluj ty, kteří hájí spravedlnost.‘ Proměň ty, kdo smýšlejí zle a jsou plni nenávisti. Obrať je dřív, než bude pozdě.‘ Nechť světlo tvého evangelia svítí všem a ukazuje k nové budoucnosti, kterou jsi připravil.
Vyslyš i prosby, které chceme vyslovit v tichosti každý osobně.
Následuje tichá modlitba.
Do tvé lásky se odevzdáváme. Kriste králi, na tebe čekáme. Přijď!

MODLITBA PÁNĚ
V tvém jménu také voláme: Otče náš, který jsi v nebesích…

Poslání: Toto praví ten, který drží sedm hvězd ve své pravici, který se prochází mezi sedmi zlatými svícny:
2 „Vím o tvých skutcích, o tvém úsilí i tvé vytrvalosti; vím, že nemůžeš snést ty, kdo jsou zlí, a vyzkoušel jsi ty, kdo se vydávají za apoštoly, ale nejsou, a shledal jsi, že jsou lháři.
3 Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.
4 Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.
5 Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív.

Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě, a dejž tobě pokoj.

Píseň: 672