CEP Jeremjáš 6:10 Ke komu mám mluvit, koho varovat, aby to slyšel? Hle, jejich uši jsou neobřezané, nemohou tomu věnovat pozornost. Hle, Hospodinovo slovo je jim potupou, nelíbí se jim.
Jeremjáš 20:8 Sotvaže promluvím, upím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.
BKR Židům 13:12 Protož i Ježíš, aby posvětil lidu skrze svou vlastní krev, vně za branou trpěl. 13 Vyjděmež tedy k němu ven z stanů, pohanění jeho nesouce. 14 Neboť nemáme zde města zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme.
CEP Židům 13:12 Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. 13 Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. 14 Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.
Milí přátelé, sestry a bratři,
na tenhle text jsem kázal při téže příležitosti, totiž na neděli Judica, před 11 lety, a to zde. Není se co divit, je to totiž jeden z textů – luterských perikop na tuto neděli. Tak jsem se začetl do toho, co jsem tenkrát říkal a leccos snad mohu zopakovat a leccos musím po letech říct zcela jinak a nejen říct jinak, jinak dokonce domyslet.
Poslední část toho oddílu říkáváme na pohřbech těsně před zásunem rakve či jejím uložením do hrobu: Nemáme zde místa zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme. Velmi poetické, přátelé a je za tím jistě představa zemřelého, který putuje za lepším z tohoto údolí pláče – a vlastně my všichni už netoužíme po ničem jiném, než na tom být jako on, totiž najít ono budoucí ve smrti, či zásmrtnu. Je to velmi náboženská řeč a řeč náboženské útěchy. Jisté je, že všichni zemřeme, ale tím se nakonec zabývat v tuto chvíli nemíním a nezabývá se tím ani onen text. Ta slova nad rakví používáme nemístně, anebo jinak, používáme je příliš pozdě – ta mají být říkána při křtu, ne při pohřbu.
Vykládal jsem tenkrát v kontextu tenhle jediný verš – tedy spolu s ostatními verši textu – měl jsem za to, že oním městem jsou zdi církve za něž Kristus vyšel a zemřel pro celý svět, a tedy také my že musíme vycházet z vnitřku svého společenství ven a být angažovanými lidmi a tak následovat Krista vně hradeb města, tedy církve a být tady, tak, jako on zde byl pro svět se svou obětí – za všechny zemřel, také my pro všechny se svou službou. Tak jsem usoudil a vykládal a vás ostatní k tomu vyzval.
Asi jsem tenkrát neřekl nic nového. Takhle nějak to pociťují mnozí -. křesťan má být společensky angažovaný člověk. Novum to bylo zřejmě za první republiky, kdy významný teolog J. L. Hromádka tento program nastolil. Byl to dobrý teolog a významně se angažoval veřejně. Však také proto musel po Mnichovu utéct do Ameriky a vrátil se až po II. světové válce. Dobře se nám Hromádka hodí jako příklad: když se vrátil, on, bytostný demokrat a angažovaný člověk v tom nejlepším slova smyslu, byl demokracií západního typu po Mnichovské dohodě natolik zklamán, že své zraky obrátil k Východu a tam mu zazářilo slunce jménem Stalin. A oslnilo jej. A tak vedle svých věroučných knih, které stojí za to číst, vedl řeči typu: Stalin je takový velký člověk… A mnohá jeho angažovanost v nejlevějších proudech je víc než zarážející – dostal Leninovu cenu, tak byl angažovaný. Jedna z jeho knih, kde vysvětluje mnohé, se jmenuje Pole je tento svět – je v ní přesvědčen, že právě lze spojit křesťanské bytí s identifikací s jinou ideologií, v jeho případě pohříchu s marxismem. Jeho působení, abychom byli spravedliví, přispělo nepochybně k tomu, čemu říkáme Pražské jaro, ale…
Chudák Hromádka. Chudák, protože bych teď mohl samozřejmě uvést také jiné příklady teologů a věhlasných, kteří své bytí spojili s národním socialismem v Německu. Také oni se angažovali a jejich polem byl tento svět, totiž toto polis, toto město světa, tenhle Babylon. A vůbec je přece politika moderní Evropy politikou křesťanskou – vždyť kolik vládců se cítilo být zároveň křesťany – můžeme mluvit třeba o našem Karlu IV. nebo Bismarckovi – pilném čtenáři Hesel Jednoty bratrské… a nakonec, přátelé, vždyť my sami zde po bohoslužbách vedeme stále a stále politické debaty, při kterých se tak vášnivě hlásíme k těm či oněm, a někdy se třeba nehlásíme, ale s velkou nadějí a očekáváním zvolíme nějaké jednoduché řešení – jako bychom i my vycházeli z těch úzkých církevních, náboženských zdí a své doufání upínali nakonec k věcem bližším, než nějaký budoucí svět, nějaké budoucí město, nějaký budoucí Jeruzalém. To necháváme na pohřeb. Nevím, do jaké míry zůstáváme ve svých politických aktivitách křesťany a do jaké míry už oblékáme dresy modré, rudé, oranžové, barvy duhy, či svěží zeleně. Z malých dějinných ukázek už víme, že lze obléct i onu rudou, ba dokonce černou košulenku.
Ale my jsme především, tak to říkáváme, demokrati – tělem i duší – tedy snad. A vlastně svoboda a demokracie jsou nám svatými věcmi – cíli, smysly. Synodní rada naši angažovanost pěstuje, a tak v dotazníku při vizitaci najdeme také otázku po angažovanosti členů sboru v polis, v městě, kde žijeme – je někdo členem Rady Města, angažuje se někdo v nějaké politické straně?, kandidoval někdo. A když ano, pak hrdě neseme své evangelictví na synodní radu v odpovědi, protože my jsme angažovaní lidé, angažovaní křesťané, ti, kdo se svým křesťanstvím vyšli vně hradem města, vně ghetta církve a nebojí se.
Kdyby nic jiného, přátelé, nějak se znovu a znovu při tomhle našem angažování nepočítá s naší slabostí lidskou tedy naší hříšností. Ale dobře, abyste mne hned po bohoslužbách netahali za rukáv, že jsem kecal – já nevím, do jaké míry máte být jako křesťané angažovaní či neangažovaní tuhle a támhle. Já to nevím. Já osobně jsem jako farář v trochu jiné situaci, mně je dán jiný úkol, a to jsem říkal zcela nedávno, farář v politické funkci je dle mého názoru veliký lapsus a také vždycky byl. Snad mohu jenom říci: nejsme si zcela jist politickou angažovaností křesťana ve smyslu stranických příslušností. Ale jsem o tom připraven debatovat a slyšet argumenty.
Teď říkám ovšem toto: jako křesťan nejsem žádný bytostný demokrat. A cílem bytí křesťana není svoboda a demokracie. Není to toto polis, toto město, tento stát a tato Evropa a tento svět pořádaný lidskými zákony a závazky a zvyklostmi a nevím čím ještě lidským. Demokraticky odhlasovat si lze totiž leccos a moje či naše svoboda ještě nemusí být a také nebývá svobodou druhých. Tak to na světě s jeho vazbami je!
Jako křesťan naopak musím přece s tímhle textem říct: nemáme zde místa zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme, nebo s ČEPem: nemáme zde trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Nemáme totiž zde město – polis stálého bytí – cíle, ale to budoucí hledáme. A jako argument je zde položen Kristus ukřižovaný za hradbami Jeruzaléma – zde nejde o vyvržení, ale o vědomý a bytostný krok stranou od uspořádání lidského světa, do nějž prostě patří i lidský Jeruzalém Kristovy doby. Chcete-li to jinak, pak Kristovo ukřižování vně hradeb města, ve kterém, jak mu to sám ďábel nabízí, mohl být králem a spravovat svět, je politickým aktem, ideologickým aktem, krokem do jiného města, totiž do nového Jeruzaléma, totiž do Království nebes.
Když to řeknu zas jinak a třeba praktičtěji a konkrétněji: kupodivu křesťana lze potkat na straně demokracie a svobody, když je jí žalostně málo. A demokraticky pro obojí bude jistě hlasovat a vždycky znova. Ale neměl bych ho potkat nikdy na straně moci. Tyhle dočasné stavbičky, ostatně oproti tomu, čemu říkáme království nebes, jen ubohé plátěné přístřešky, nebude pokládat za důstojné svému bytí. A kdykoli dokončí takovýhle stánek, opustí ho a půjde za tím budoucím – zřekne se moci, možnosti moci a půjde dál, bezmocně za královstvím nebes.
A tak bude vždycky jakoby v opozici, vždycky všem nebezpečný a proto křižovaný a proto poplivaný a proto opovrhovaný, ačkoli bez něj se nehne nic. Tak je to s Kristem v první řadě, s Kristem, který je korunován od světa trním a pověšen vně hradeb tohoto světa na kříž.
Nevím, jak je to s církví, s její organizací, s námi, jakožto řádnými zaspanými kartotéčními, registrovanými členy. Protože také my tvoříme polis světa, svou malou polis, která zapadá do mozaiky světa. O tom jsme také nedávno mluvili – tenhle rozpor, nazvali jsme to Zweireichelehre – je uvnitř církve. Někdy mám strach, že světská vláda, polis světa, město světa vítězí i uprostřed nás a že jsme neudělali žádný krok vně hradeb, do Kristovy bezmoci, směrem ke království nebes. Někdy mám obavu, že jsme dokonce tak trochu horší ve své malé, omezené ghettovistosti, závislosti na našich malých strukturách, než je svět. Mám strach – ze sebe.
Už bych měl končit a měl bych říct konkrétní návrh, konkrétní řešení – když Kristus vyšel za hradby a byl tam ukřižován, když udělal tenhle mohutný krok směrem k jinému městu, budoucímu, ke království nebes – protože kvůli němu tady byl a jsme tady i my – pak to mohl udělat jen tak, že byl vybaven něčím, čím svět vybaven není – totiž uměním milovat. Láska totiž není výbavou světa a nikdy nebude. Takže chceme-li vykročit, máme-li vůbec tušit, že zde nemáme místa zůstávajícího, ale onoho budoucího hledáme, pak nezbývá, než prosit o lásku, o umění milovat. Pak tu k něčemu budeme. Pak dokonce bude mít i smyl, když nám tahle slova zazní nad hrobem, protože to bude hrob společný s Kristovým hrobem, totiž místo povstání.
Ámen
Pořad bohoslužeb – neděle Judica, 2. dubna 2017, JL, TU
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“
Píseň: Ž 130
Modlitba:
Čtení: Ž 2
Píseň: 627 – kytara
Kázání:
Píseň: 248
Ohlášky:
Píseň: 621
Přímluva:
MP
Poslání: Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa.
10 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal.
11 Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
12 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
13 Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.
14 A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě,a dej tobě pokoj.
Píseň: 685