Kázání na 22. neděli po sv. Trojici, 23. října 2016

Text: J 4,43-54
43 Po dvou dnech odešel Ježíš odtamtud do Galileje.
44 Sám totiž dosvědčil, že prorok nemá vážnosti ve své vlasti.
45 Když přišel do Galileje, Galilejští jej přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích, které tam také slavili.
46 Přišel tedy opět do Kány Galilejské, kde před tím proměnil vodu ve víno. V Kafarnaum byl jeden královský služebník, jehož syn byl nemocen.
47 Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který už byl blízek smrti.
48 Ježíš mu odpověděl: „Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.“
49 Královský služebník mu řekl: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“
50 Ježíš mu odpověděl: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.
51 Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové a oznámili mu: „Tvůj syn žije.“
52 Zeptal se jich, v kterou hodinu se mu začalo dařit lépe. Odpověděli mu: „Včera hodinu po poledni mu přestala horečka.“
53 Tu otec poznal, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ A uvěřil on i všichni v jeho domě. –
54 To druhé znamení učinil Ježíš opět v Galileji, kam přišel z Judska.

Sestry a bratři, milí přátelé,

jak jednoduché se zdá pochopit tenhle text. Text, který má paralely i u synoptiků. Uzdravení syna královského služebníka. Milující tatínek, těžce nemocný syn, umírající syn a smilovavší se Ježíš Kristus a všechno dobře dopadlo. Syna nalezl uvěřivší otec doma živého a dokonce s důkazem času, kdy se synovi udělalo lépe – totiž přesně v ten čas, kdy mluvil s Ježíšem. A tak nejen on ještě jednou, ale celý dům, celá rodina uvěří na základě toho, co se stalo. Stačí ještě říct na závěr, že Kafarnaum měl asi Ježíš hodně rád, protože už je to druhý zázrak, ten první byl na známé svatbě, kdy proměnil vodu ve víno. Na závěr bychom měli připojit volání po víře královského služebníka, jeho spolehnutí se, které se dostalo dokonce téměř exaktního důkazu o Ježíšově moci.

Zdalipak to tak je? Pokud si nechceme jen omývat mozky jakousi vlažnou vodou, musíme se rozpomenout na realitu našich životů a na realitu ostatních lidí – a ta je taková, že někdy malé děti umírají navzdory tomu, že jejich rodiče se úpěnlivě modlí a bdí u jejich lůžek. Proč? Protože nejsou z Kafarnaum? Jenže, budeme-li uvažovat realisticky, dospějeme lehce k názoru, že vedle královského služebníka, jehož syn přežil, byli jistě mnozí i v Kafarnaum, jejichž děti nepřežily. Tak to totiž donedávna bylo, že třeba ze šesti, sedmi dětí přežily dvě a někdy třeba žádné… A prosím, uvažujte opravdu důsledně – i syn královského služebníka jednoho dne zemřel. A dokonce, a vím, že zbožná duše mi bude kontrovat zmrtvýchvstáním, ale to si nechme na později, ani Kristus na kříži sám sebe nezachrání a zemře a je pohřben.

Podívejme se na ten text ještě jednou. Co v něm zarazí?

A teď prosím skutečně exegeticky: První věc: „Po dvou dnech odešel Ježíš odtamtud do Galileje. Sám totiž dosvědčil, že prorok nemá vážnosti ve své vlasti.“ Co to tady čteme – že Ježíš odešel zpět do Galileje a důvodem je, že sám dosvědčil, že prorok nemá vážnosti ve své vlasti. Tomu říkám problém, protože i toto evangelium nám dosvědčuje, že Ježíš byl z Galileje. Vykladači se tomu sice snaží vyhnout všelijakými poukazy na to, že v Judsku jej nepřijali a že vlastně Jan o Ježíšově původu nikde nemluví. Ale Filip hned na začátku řekne o Kristu: „Co může z Galileje vzejít dobrého?“ a míní tím právě Ježíše. Je tady disproporce a veliká. Dále totiž čteme, že Ježíše Galilejští přijali, a pozor, protože viděli jeho zázraky, které činil při svátcích v Jeruzalémě. Jenže tohle „viděli“ je divné, protože jsme v evangeliu, kde se nevěřícímu Tomášovi řekne – „že jsi viděl, uvěřil jsi, blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“. Celé evangelium je vlastně velikým diskursem o tom, zda má či nemá Ježíš předvést zázrak a kupodivu čím dál postupujeme v Janově evangeliu, tím méně zázraků v něm je, jen dlouhé řeči, jen slova a slova. Přijetí Ježíše Krista v Galileji, kde nemohl mít vážnost, jen na základě vidění.

Pátrejme dál v tomto smyslu: text dvakrát, hned při příchodu do Kafarnaum a na závěr zdůrazní, že je to druhá návštěva a že se tam už div stal, viditelný zázrak – tedy že zrak přecházel. Jakoby víra Kafarnaum byla postavena na těchto dvou zázracích a jakoby, vzhledem k tomu, co jinde Jan tvrdí, to bylo spíš méně, než více – není co závidět Kafarnaum.

A když přijde královský služebník se svou bolestí – a tu já v nejmenší nezpochybňuji, prosím, co mu Ježíš odpoví jako první věc? Pokárání: „Neuvidíte-li zázraky a znamení, neuvěříte.“

Světlým bodem je víra královského služebníka ve chvíli Kristova slova – na jeho slovo jde.

Ale když přijde domů, zjišťuje čas, zjišťuje exaktní důkaz uzdravení a dostane ho, a tam jakoby znovu uvěří a dokonce celá jeho rodina uvěří na základě téhle dokazatelnosti, makatelnosti.

Sestry a bratři, přátelé, je to divný příběh a sám Jan, zdá se, jakoby se s tím pral – co je to víra? Na základě čeho člověk uvěří a má to mít nějaké „protože“? A v tuhle chvíli nás vlastně nechá bez odpovědi. Myslím, že jednou z milostí nezasloužených a vlastně nevydupatelných a ne vždycky fungujících je, že Pánem Bohem bývá někdy naše účelovost, a té bývají naše prosby plné, připuštěna. Ale vlastně je to slabost, nedověra, malá víra.

Kdysi v Německu mi jeden kolega z Maďarska s velkou úctou sdělil, že přijede na místo, kde jsme byli biskup jménem Gulaš. To víte, jsem Čech, a ačkoli mne kolega ujišťoval, že Gulasz není guláš, ušklíbal jsem se. Pak přijel takový malý tmavý mužík se silnými brýlemi v trochu pomačkaných černých šatech. Jenže tenhle biskup Gulasz měl příběh. Pocházel z Moldávie, z té části, která náležela k Sovětskému svazu. A přes zákaz stalinské vlády udělal tajnou konfirmaci. Někdo tu konfirmaci ovšem vyfotil a jiný snaživý tu fotografii předal KGB. A biskup Gulasz strávil osmnáct let na Sibiři v lágru. Osmnáct let života v lágru za čin víry a víru neztratit. Podle všeho byl biskup Gulasz mužem víry nad jiné významný. Cituji Joba podle překladu Kralických: By mne i zabil, což bych v něho nedoufal?

Řeknu vám, co myslím, že nám ten příběh zvěstuje: Přátelé, takhle vypadá často naše víra, jako těch v Galileji, kteří viděli a věřili, jako toho královského služebníka a jeho rodiny, kteří měli hodinky a dobře si spočítali, kdy se stal zázrak, jako lidí z Kafarnaum, kterým se před očima udály dva zázraky – takhle vypadá často naše víra. Ale co se stane, až, ouha, půjde do tuhého? Kde bude naše víra? Nebude to jako s ženou Jobovou, která poradí: Zlořeč Bohu a umři!?

O Janově evangeliu se říká, že je evangeliem Vzříšeného. Více než jinde je tam Ježíš v roli zřetelně „vítězného“, onoho Krista, který už prošel utrpením. A přesto je to evangelium, které nám nezamlčí Golgotu. Resultát, který z toho, také na základě dnešního textu plyne: Vzkříšení je víra, která je divem sama o sobě a nepotřebuje už žádné další divy a zázraky a důkazy. Dokonce paradoxně: Vzkříšení je onen kříž, který na sebe máte vzít a jít s ním jako vítězní navzdory tomu, že budete porážení a sráženi. To je totiž nakonec Janovská víra. To je světlo světa!

Myslím – doufám, že jsem s pokorou četl tenhle text. S pokorou a s díky, že býváme od naší lidské účelovosti a ustrašenosti vedeni dál. A také s tou pokorou, že s námi Pán Bůh v Kristu má velkou trpělivost. A přesto snad s vědomím, že je třeba skrze Krista sebe sama přerůstat. Ámen

Pořad bohoslužeb – 22. neděle pos v. Trojici, JL, TU, 23. 10. 2016

SLYŠ

Pozdrav: Pokoj vám!

Introit: Panovníku, chci ti mezi lidmi vzdávat chválu, mezi národy ti budu zpívat žalmy; vždyť tvé milosrdenství až k nebi sahá, až do mraků tvoje věrnost. Povznes se až nad nebesa, Bože, a nad celou zemí ať je tvoje sláva! (Ž 57:10-12 CEP)

Píseň: Ž 111

Modlitba:

Čtení: Žd 11,1-12,2

Píseň: 673

Kázání:

Píseň: 629

Ohlášky:

Píseň: 562

Přímluva:

MP

Poslání: Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.

Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. 25 Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. 26 Obrať Hospodin tvář svou k tobě,a dej tobě pokoj.

Píseň: 487