Českobratrská církev evangelická (ČCE)

Jsme křesťané vyznávající jediného Boha, který se nám dává poznat jako Stvořitel a milující Otec, jako ten, kdo pro nás sestupuje – Ježíš Kristus – Spasitel, a jako ten, který z nás činí bratry a sestry navzájem a otvírá naše srdce pro druhé lidi a celé stvoření – jako Duch svatý.

Síň Bohuslava MartinůČeskobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918 sloučením dvou církví, a to Církve reformované a Církve luterské. Byla první unionovanou církví na světě vůbec, když mohla navázat také na kořeny Jednoty bratrské a české reformace vůbec.

Českobratrská církev evangelická je asi jednou církví, která se hlásí, kromě starých vyznání, hned ke čtyřem vyznáním najednou – k Bratrskému vyznání, Českému vyznání, k vyznání Helvetskému a vyznání Augšpurskému. Asi nelze říci, že každý českobratrský evangelík umí vyjádřit rozdíly mezi těmito vyznáními. Jisté ale je, že různost pohledů českobratrského evangelíka předurčuje jako člověka, který ví, že skutečnost je věcí složitější, vícepodlažní a nelze ji postihnout jediným pohledem, na kterém by se mělo bezohledně trvat. Neznamená to bezbřehost, ale znamená to značnou dávku snášenlivosti.

Křesťanem českobratrským evangelíkem se může stát každý, kdo uvěří a bude pokřtěn. Přináležitost ke konkrétní církvi a konkrétnímu společenství považujeme za potřebnou a nutnou – ve víře lze žít jen ve zcela jasných a skutečných vztazích. Křesťan společenství těch, se kterými je spojen vírou a milostí vyhledává a s nimi chce naplno žít nový život. Oslovení „bratře, sestro“ není žádnou formální záležitostí, ale něčím, co jako skutečné sourozenectví chceme prožívat a prožíváme.

Své křesťanství, svou víru, chceme žít nejen v neděli, ale také ve všední den. Víra nám není útěkem ze světa, ale cestou ke světu a k odpovědnosti, kterou jako lidé za svět máme. Proto jsou naše bohoslužby a všechna naše shromáždění vedle pokání, vyznávání a chválení také hledáním cesty v moderním světě a otvíráním se skutečnostem, jak nás obklopují a oslovují. Děláme to s vědomím, že náš Pán Ježíš Kristus do světa ve vší jeho dotíravosti, tíživosti, ale i radosti vkročil a je stále tím, kdo je v něm před námi.