Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Trutnově vznikl po 2. světové válce na místě původního sboru německé Luterské církve. Čeští evangelíci se zde scházeli sice již před válkou, ale nikdy nevytvořili větší společenství a byli v podstatě součástí luterského sboru. České protestanty bychom ovšem tehdy našli především v nedaleké Úpici.
Prostestantismus obecně má v kraji hlubší kořeny. Před Bílou horou byl Trutnov zcela luterský. Pro rekatolizaci po roce 1627 byly použity ty nejhrubší prostředky včetně dragoniád. Po vyhlášení Tolerančního patentu v roce 1781 byl nejbližším společenstvím Augšpurský sbor v Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku. Tento sbor dnes neexistuje, ale v Rudníku najdete bývalou faru a trosky mohutného kostela. Tento sbor byl právě východiskem pro „misii“ v celém kraji. Z jeho popudu byl postaven na sklonku 19. století kostel v Janských Lázních při hlavní silnici. V samotném Trutnově se již od sedmdesátých let luteráni scházeli k bohoslužbám ve škole. S podporou GAW, krajanů v Americe a také díky vlastní obětavosti se na sklonku 19. století pustili do stavby kostela a fary. Obojí bylo dokončeno v roce 1900. Luterský sbor stále rostl – příčinou byl i zřejmě narůstající pocit nacionální, se kterým bylo spojeno, že správný Němec je luterán. Kromě jiných ve sboru působil také pozdější superintendent Wehrenfenig, jistě pozoruhodná postava dodnes vzpomínaná sudetskými Němci. Nešťastná léta předválečná a válečná, aniž bychom si zde dělali nárok na hlubší analýzu, přivedla zřejmě některé představitele sboru i s tehdejším farářem do nebezpečné blízkosti německého národního socialismu. Konec toho všeho je známý a tragický.
Člověk, který se velmi zasloužil o vznik sboru naší církve, byl policejní strážmistr Kohout. Převzal od představitelů luterského sboru faru a tu předal jako nástupnické organizaci ČCE. Podobným způsobem postupoval také v případě kostela, ale věc nestačil dokončit. Na konci roku 1945 umírá. Až do roku 1948 se jednalo o ustavení samostatného sboru. To se nakonec podařilo a v dubnu 1948 byl ve sboru instalován jeho první farář Staněk, který zde působil až do roku 1973. Ale historie těchto let není veselá a není o rozvíjení práce, ale o rychlém pádu. Jestliže v roce 1948 navštěvovalo kostel průměrně na 300 účastníků bohoslužeb, byli to v roce 1973 jen 3. Na vině je jistě komunistický režim, který právě v pohraničí rozvinul svůj tlak nebývalým způsobem. Svou roli, aniž bychom chtěli soudit a odsoudit, sehrálo to, že jsme se báli více lidí než Boha.
Samostatným příběhem je osud kostela. Ten do správy jako německý konfiskát dostal náš sbor. V Trutnově ovšem začala působit také Československá církev – pozdější Československá církev husitská – z nedaleké Úpice. V té době to byla ještě co do počtu členů mohutná organizace. V roce 1953 tehdejší farářka této církve dosáhla toho, že hlavním nájemcem kostela byla právě Náboženská obec CČS. Ale ukázalo se, že také zde síly rychle ubývaly a na sklonku let padesátých CČS vrací kostel s tím, že ho dále užívat nechce. Celá věc se ovšem odehrála ve chvíli, kdy kostely v Sudetech byly dávány do majetku těm církvím, které je používaly. Kostel byl ve stavu, kdy potřeboval nutné investice. Na začátku šedesátých let, ačkoli kostel nebyl naším majetkem, byla z našich zdrojů opravena střecha – to stavbu nakonec na další roky zřejmě zachránilo. Do kostela se ovšem vloupali vandalové a poničili varhany a další zařízení. Rychlý úbytek členů a neúčast na sborovém životě nenutily nikoho, aby o kostel usiloval. Rozhodnutím sboru a také tehdejší SR bylo od jakéhokoli nároku ustoupeno. Naštěstí nedošlo k demolici kostela. Na konci sedmdesátých let byl z různých plánů vybrán projekt kulturního zařízení. Za své vzalo veškeré vybavení kostela – lavice, kazatelna, osvětlení, zbytky varhan a prostora byla upravena tak, aby vyhovovala tehdejšímu vkusu a ideologickým příručkám. Ke kostelu bylo přistavěno sociální zázemí.
Přesto je jasné, že tato budova kostel jest. Jak už bylo řečeno, ze všech řešení, která se nabízela, bylo přestavění kostela na Koncertní sál B. Martinů tím nejšťastnějším. Od 90. let kostel opět slouží bohoslužebným účelům. V roce 2008 se podařilo získat dar od GAW v podobě varhan, které pocházejí ze zaniklého kláštra Hildebrandseck. Tyto varhany jsme do kostela instalovali a získali také nájemní smlouvu na užívání kostela. Kromě první neděle v měsíci, kdy v kostele jsou bohoslužby CČSH, míváme své bohoslužby již pravidelně opět v kostele.
V roce 1975 přišel do sboru mladý vikář Jaroslav Raich, který v nelehkých podmínkách normalizace hledal způsoby, jak sborovou práci oživit. Navzdory okolnostem normalizace se mu podařilo shromáždit skupinu věrných, která pak v dalších časech byla a je lidským základem našeho sboru. V poměrně složité osobní situaci odcházel po deseti letech do Nového Města pod Smrkem.
Záhy, ještě v témže roce 1985 byl zvolen vikářem sboru Pavel Pokorný z Prahy. Protože ovšem musel ještě absolvovat dvouletou vojenskou službu, administroval sbor tehdejší senior, Jaromír Strádal z Hronova. Ve sboru nějaký čas také pobýval tehdejší seniorátní vikář, Zvonimír Šorm. V době konce komunistického režimu se dostal sbor se svým farářem do sporu se státní správou, a to tak dalece, že vikáři Pokornému dokonce hrozilo odejmutí státního souhlasu k vykonávání farářské práce.
Než však došlo k takovému vyústění, přišel listopad 1989, a s ním konec komunistické éry.
Sboru se otevřely nové možnosti působení. Zároveň se ukázalo a podnes ukazuje, jak hluboké rány nám byly zasazeny v minulých desetiletích a jak společnost zůstává vůči křesťanství uzavřená.
Přesto vikář a později farář Pavel Pokorný zde v Trutnově vykonal kus práce a jeho nástupce měl na co navazovat. Tím se stal na sklonku roku 1999 farář Tomáš Molnár, který na sboru působí dosud.