Text: Ef 5, 1-8
Sestry a bratři,
nehledě či hledě třeba na to, že já sám nejsem nikým, kdo by si mohl a měl morality dovolit, je dokonce jednou ze zásadních norem pro evangelické kázání, aby moralismem nebylo. Křesťanské kázání má být vždy především evangeliem – tedy radostnou zvěstí. Zásadně, prosím, ovšem evangelium neznamená nějakou lidovou veselost a bezstarostnost. Evangeliu rozumějme ve smyslu východiska z bezvýchodnosti; v tom je jeho radostnost. Kdo by chtěl, aby evangelium nějak jednoduše zaznělo do placatosti, nekajícnosti a plytkosti jeho života jen jako jakési sebepotvrzení a rozveselení, ten by žádal jen to, čemu kdysi Bonhoefer říkal laciná milost.
A tak tedy znovu – nikoli morality, ale evangelium, a to i zde, kde se morality nabízejí v popisu zlých možností – smilstvo, dvojsmyslné řeči – tedy ironie na úkor druhých – zesměšňování druhých, kluzkost oplzlých řečí, chtivost peněz a majetku – to vše samo o sobě jsou morality a začít jimi, to by bylo zlé. Z pouhého moralismu apoštola Pavla podezřívat jistě nechceme. Tolik o něm musím říct, že to měl v hlavě srovnané dobře, jistě lépe, nežli já sám. Jak tedy může mluvit kriticky o takovýchhle věcech, aniž by to byly morality?
Inu tak, přátelé, že Pavel, ač sám původně byl farizeem, židem nejžidovatějším s naprosto jasnou orientací na Zákon a jeho dodržování, tedy s jasnou kritikou všeho hříšného konání až po jednotlivosti pojmenovávané tehdy se formulující halachou, své priority s oslepnutím a obrácením u Damašku zcela obrátil. Východiskem není Pavlovi zákon a jeho plnění, východiskem je mu Kristus, Ježíš Kristus a jeho oběť za něj samého, za mne samého, za nás samé.
Jestliže si v tom textu na prvním místě všímáme oněch mravních výzev, oné nutnosti vyvarovat se čehosi, pak by nám to mělo být nejspíš otázkou, zda jsme skutečně pochopili, o co ve víře jde, nebo zda ještě vězíme někde hluboko sami v sobě.
Jako milované děti následujte Božího příkladu a žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá. To je předpoklad, první i poslední věc, od které se všechno odvíjí, že Kristus sám sebe dal jako dar a oběť.
Dar a oběť jsou v jistém smyslu synonyma. Když někomu něco dáváte, neočekáváte, že něco dostanete oplátkou nazpátek. Jestli ano, pak to není dar, ale obchod, směna zboží. Že to tak mezi lidmi bývá, i v rodinách že to tak bývá, v našich rodinách, když počítáme, co jsme komu dali a co on dal či dala nám. je vlastně docela smutné. Dar má být darem a nemám se ohlížet nazpátek a počítat.
Jenže dar může být ještě pořád něčím zbytným z hlediska dárce – dávám něco, co mám navíc, co nepotřebuji nutně k bytí, k existenci. Počítám a tohle mohu dát a tohle už ne. Protože by mně samotnému scházelo. Proto Pavel výpověď o Kristu zesílí výrazem „oběť“. Oběť je totiž už ukrojením z něčeho, co potřebuji, oběť bolí, oběť je zakrojením do vlastního těla. Tohle byl vždycky princip obětí i v pohanství – člověk dával něco, co už vlastně dát nemohl. V pohanství šlo pořád o princip dos et datur – dávám, abych dostal. U Krista a jeho oběti tenhle princip neplatí – co chceš Kristu, Bohu dát za jeho oběť? A tak dokonce ani následující morální nároky nejsou žádnou splátkou Pánu Bohu, žádným záslibem za milost. Ony dokonce nejsou ani darem a tedy už vůbec ne obětí. A jestli přece jen, pak patří k daru a oběti Kristově – proto zemřel, proto se dal a obětoval, abys už tohle všechno nemusel.
Je to vlastně zhola nepřípustné, aby něco z toho, z čehos byl osvobozen, vykoupen darem a obětí tahal do nového života. A je tedy nanejvýš podezřelé, když se takové věci ve společenství, které se nazývá Kristovým jménem, ve společenství, které se nazývá církví – tedy těmi, kdo jsou nejúžeji shromážděni okolo Pána církve, takové věci dějí. Že se dějí okolo nás, s tím asi mnoho, kromě dosvědčování Krista, nenaděláme. Ale že jsou to věci, které se stávají normální i uprostřed nás, to je věc závažná a nemýlím-li se, souvisí s tím, co je v evangeliích nazváno hříchem proti Duchu svatému.
Prosím, nejde o pohoršení a nějaké štítění se, jakkoli třeba mnohé věci ke štítění nakonec jsou. Nejde o nějaké nadměrečné pohoršení už proto, že všechny ty věci ze světa známe, jsme jimi obklopeni a ne snadno se jich zbavíme. Snad vzbuzují dokonce více než pohoršení lítost, protože za nimi vždycky chodívají další a další problémy. Za promiskuitou rozpady vztahů a nemožnost jejich navázání, za posměchem hluboké nenávisti, za chtivostí majetku rozpad vztahů, společnosti, sociální nespravedlnosti, ano války.
Ale jestliže se to děje, jestliže křesťané v oblasti morálky nejsou jasně rozeznatelní od světa, pak je prostě patrné, že církev nepochopila to, oč v Kristu jde, že je příliš málo lidí, kteří Kristův dar a oběť přijali, prožili, nechali se jím táhnout ve směru Božího království a že celá věc Boží milosti a sklonění je jen jakousi ideologickou fangličkou bez významu. Je za tím hrubé nepochopení stavu člověka, všemu tomu, čemu se říká hřích, vzdálenosti od Boha a bližního, nepochopení nebezpečné moci zla. A je to hloupé a vlastně daleko horší, než když takové věci dělá svět. Je to strašná tragédie, protože ubývá naděje nejen pro křesťany, ale také pro svět.
Nevím, zda nám může být útěchou, že se s takovými věcmi musel zabývat už apoštol Pavel na samém počátku bytí církve. Spíše mám pocit trapnosti – třeba nad sebou samým, chcete-li, že ani po dvou tisících let na tom nejsme lépe.
Pro sebe, a snad i pro sbor, ve kterém žiji a snad i pro církev, v níž jsem vyrostl, mi nezbývá než tuhle Pavlovu výzvu po následování Krista, po zřetelném přijetí jeho oběti a aplikace téhle oběti na náš život opakovat. Je jen jediná cesta – Kristův dar a oběť přijmout dokonale a v čistém království nebes čistě žít.
Ámen
Pořad bohoslužeb – neděle Oculi, 28. února 2016, Janské Lázně, Trutnov
Slyš
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Píseň: Ž 19
Modlitba: Všemohoucí Bože! Děkujeme ti, že smíme přijít za tebou a se vším tvým lidem se živit z tvého slova, které přemáhá dílo ďáblovo. Je to pro nás podivuhodné; vždyť přicházíme unavení a plní bolesti, ze tmy svého hříchu a po cestách bloudění. Ty víš, že nemáme sil ubránit se Zlému; přiznáváme, že naše srdce jsou prázdná a proto se nás zmocňují nečisté myšlenky a zlé síly. Často chceme své bližní milovat, ale nejsme schopni služby a oběti. Přemáhá nás lhostejnost a pohodlnost. V lásce jsme bezradní, v prosazování sebe vynalézaví a pohotoví. Jsme svázáni zlem – děláme to, co nechceme, co se tobě nelíbí a co tvé jméno před lidmi znevažuje. Jak úžasné, že nás přesto přijímáš! Tvé slovo milosti v Kristu Ježíši je jedinou naší nadějí.
Prosíme tě, dej, ať ukřižovaný Pán vstoupí do našich srdcí, naplní je svou láskou, překoná naše rozdělení a vštípí nás v jednotu svého těla. Sešli nám svého svatého Ducha a podmaň nás slovem, které bude nyní zvěstováno. Zmocni nás, abychom dosvědčovali tvé milosrdenství a tebe chválili. Tobě, Bože Otče, Synu i Duchu svatý, buď čest a chvála nyní i navěky. Amen.
Čtení: Ž 34
Píseň: 434
Kázání:
Píseň: 512
Ohlášky:
Píseň: Ž 11
Přímluvná modlitba: Pane, tvé slovo přemáhá všechno zlé. V Ježíši Kristu jsme to poznali. Proto tě prosíme:
Dej, ať všechen tvůj lid je naplněn tvou láskou. Svým slovem vyučuj církev, vyzbrojuj její služebníky, přiváděj k jednotě, veď k službě smíření; ať tvé slovo zní i tam, kde ho dosud neznají nebo se mu brání. Prosíme za pokoj ve světě. Svým slovem lásky přemoz zlo, které v lidských srdcích budí nenávist, vede k násilí, k nespravedlnosti, k vykořisťování. Buď pomocí a silou těm, kteří usilují o dobré vztahy mezi lidmi a národy.
Prosíme za ty, kteří jsou spoutáni zlem a trpí. Prosíme i za všechny, kdo trpí jejich vinou. Svým slovem milosti buď s osamělými, ztracenými, s těmi, kdo prožívají úzkost a strach, s těmi, kteří ztratili všechnu naději, s lidmi bez domova, s dětmi bez rodičů.
Prosíme za náš sbor. Dej, ať tvé slovo i v nás přemáhá všechno zlé. Skloň se k dětem v našich rodinách, buď s těmi, které se odrodily.
Stůj při rodičích, kteří tě věrně dosvědčují svým dětem, i při těch, kteří se před nimi za tebe stydí. Posiluj presbytery a spolupracovníky. Prosíme tě za všechny, kteří dnes s námi nejsou, protože jim nemoc či služba brání. Navrať ty, kteří tu nejsou proto, že už zapomněli. Za ty, kterým jsme ublížili, za ty, kteří tu nejsou, poněvadž jsme je pohoršili, také prosíme.
Pane, předkládáme ti své tiché modlitby. Následuje tichá modlitba.
Pane, k tobě se obracíme, ty jsi zvítězil nad Zlým. Dobrým Slovem jsi naplnil naše srdce. Pro Ježíše Krista přijmi naše prosby – i ty, které jsme nevyslovili. V tobě skládáme všechnu svou naději. Smiluj se nad námi.
Modlitba Páně: Otče náš, jenž jsi na nebesích,
posvěť se jméno tvé.
Přijď království tvé.
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.
Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my odpouštíme našim viníkům.
A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky.
Amen.
Poslání: 1. Korintským 10, 1-12
1 Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem,
2 všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem,
3 všichni jedli týž duchovní pokrm
4 a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.
5 A přece se většina z nich Bohu nelíbila; vždyť ‚poušť byla poseta jejich těly‘.
6 To vše se stalo nám na výstrahu, abychom nezatoužili po zlém jako oni.
7 A také nebuďte modláři jako někteří z nich, jak je psáno: ‚Usadil se lid, aby jedl a pil, a potom povstali k tancům.‘
8 Ani se neoddávejme smilstvu jako někteří z nich, a padlo jich za jeden den třiadvacet tisíc.
9 A také nechtějme zkoušet Pána, jako to dělali někteří z nich, a hynuli od hadího uštknutí,
10 ani nereptejte jako někteří z nich, a byli zahubeni Zhoubcem.
11 To, co se jim stalo, je výstražný obraz a bylo to napsáno k napomenutí nám, které zastihl přelom věků.
12 A proto ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin a ochraňuj tebe, osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě, obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj. Ámen
Píseň: 489