Text: Kol 2, 1-15
Sestry a bratři, text právě přečtený je dosti dlouhý na základ kázání a nadto dosti komplikovaný. A ještě k němu dojdeme až po jiném úvodu.
V apoštolském vyznání víry jako druhou, respektive třetí věc říkáme, že věříme v Boží všemohoucnost. Věřím v Boha Otce všemohoucího.
Pro takzvanou providentní teologii, tedy teologii Boží prozřetelnosti, je to samozřejmý Bůh, který vše řídí a spravuje, a to od osobních rovin. To nachází své vyjádření v našich výpovědích typu, jak o nás Bůh pečuje a jak všechno dobře v našich životech zařídil… Píseň „ Co činí Bůh, vše dobré jest, on dobře se mnou míní….“ je toho výrazem. Je to jakýsi druh kvietismu, odevzdání se do Boží vůle, snad by s trochou drzosti šlo říci osudu, přičemž nemluvím pejorativně.
Na téhle osobní rovině věc respektuji, ačkoli by si každý, kdo takhle mluví, měl být vědom toho, jak tento postoj nemůže dovést k nějakému vždy fungujícímu mechanismu. Musí zůstat v rovině vděčnosti a nepřerůst do roviny obecné zákonitosti odměn a trestů, vyvolenosti a zavrženosti – jsem vděčný Bohu za to, že se mi dobře daří, a to, že se druhému nedaří, není projevem Boží nepřízně, ale voláním ke mně samému po účinné pomoci.
Jiná potíž nastává tam, kde tahle providentní teologie vstupuje do běhů našeho světa, do jeho bolestí a hrůz, které jistě nezačali v minulém století, ale jsou tady, co je svět světem. Zřejmě v tragédii holocaustu nám středoevropanům byly postaveny nejzřetelněji před oči. Proto se mluví o teologii po Osvětimi, která tuto providenci, prozřetelnost a všemohoucnost Boží působící napřímo v tomto světě odmítá. Připomínám, že providentní teologie dostala těžkou ránu v 18. století, při takzvaném zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 – mnozí toto datum mají za počátek evropského ateismu – jak by mohl všemohoucí a prozřetelný Bůh, kdyby byl, dopustit takovou hrůzu – 60 tisíc obětí bylo při tomhle zemětřesení, které začalo v době, kdy byly slouženy mše.
Ale ani hrůzy, které se staly, nezastaví providentní teologii. Jsme odkazováni na hlubší smysl Božího myšlení, ke kterému nedohlédneme, ba dokonce na Boží tresty, které už dopadají a námitka, že by takto napřímo všemohoucí Bůh musel být také Bohem nesmírně krutým a zlým, jaksi neobstojí, protože přece, tak se to říká, všechno se nakonec děje v hlubině jeho lásky. Dost velká hlubina, když do ní spadne cca 1,5 milionu zavražděných židovských dětí za druhé světové války.
Praktický dopad providentní teologie? Bude to teologie sloužící moci, anebo se stále bude po moci ohlížet. Když v roce 1866 na tomhle kopci umřelo cirka 8.000 vojáků, byli jistě na obou stranách kaplani sloužící bohoslužby či mše za vítězství a po bitvě se děkovalo a v Prusku po vyhrané válce se bezpochyby sloužily děkovné bohoslužby. Bůh to tak chtěl…, a tak to tak dopadlo. Ne nadarmo byl Bismarck, účastný téhle války a díky téhle válce se prosadivší co vůdce Pruska, věřící protestant, luterán se sklonem k pietismu.
Chápu, myslím, touhu po řízeném světě, po vyšší spravedlnosti, po téhle teodicei nad světem. Nezažil jsem válku a její konec, ale dovedu si představit, že ti, kdo tento okamžik prožívali, jej měli za Boží dílo. (Jiní z ní vycházeli s vírou ztracenou.) Že všechno je složitější a složitější, ukázalo se vzápětí – Hitlera, alespoň zde, vystřídal Stalin a historici nakonec, žel, ukazují, jak i v tomto konfliktu byla spravedlnost a morálka i na straně vítězů něčím vždycky až druhým či třetím, nebo dokonce posledním. Chápu hrůzu z toho, že svět sám o sobě a jeho dějiny se přísně vzato jeví jako nesmyslný a že je mu tedy třeba dodat smysl jakousi vyšší vůlí Boží, byť by výsledkem bylo, že svět je jen Boží krutá hra.
Pokud vím, zabýval se tímhle problémem dosti zevrubně Joachim Jonas – německo-židovský filosof a také protestant Jürgen Moltmann. Dostupně pro každého pak leccos k tomuhle tématu najdete v útlé knížce Harolda S. Kushnera: Když se zlé věci stávají dobrým lidem – máme v knihovně.
Pojďme už konečně do bible: Když budete hledat řeč o Boží všemocnosti, najdete ji ve Starém zákoně 44x, především v pěti knihách Mojžíšových, pak v Jobovi, něco málo v žalmech a v knize Ezechiel. Dalo by se vysvětlovat, proč právě v těchto knihách – u Ezechiele jde o vidění s apokalyptickým nádechem, vidění konce dějin a Boží konečné moci, Job otázku řeší a řeší ji právě důrazem na všemocnost Boží a na nedokonalost vidění člověka, způsobem providentní teologie – debatujeme tedy i s Jobem. Pentateuch je ustavující knihou SZ – všemocný tvoří a vyvolává z temnot věků svůj lid. Jistě bychom ale mnohá místa SZ mohli vykládat, a také tak vykládána jsou, jako projevy všemocného Boha, všeřídícího a prozřetelného. Že nám tohle pojetí i u Starého Zákona boří nové objevy, které stále více ukazují chápání příběhů SZ historicky jako nemožné, je třeba vzít v úvahu i při výkladech Boží všemohoucnosti v něm.
Podstatnější ovšem je slovo, kterým se všemohoucnost jmenuje: Bůh Všemohoucí – El šadaj – přičemž toto šadaj není zcela zřetelné. Teorií je poměrně mnoho a ne všechny jsou přesvědčivé. Dvě ovšem jsou nejpodstatnější – ta první – slovo šadaj je ze slovesa ŠDD, které značí tolik, co zahubit. Bůh by pak byl záhubcem, ničitelem. My zde ovšem nemluvíme o nějaké odvrácené tváři Boží, ale naopak o té nejpřivrácenější tváři Boží ke světu. Druhá teorie praví, že slovo šadaj vzniklo z akkadštiny, ze slova šadú – hora a že hora byla symbolem moci. Septuaginta ovšem nepřekládá toto slovo vůbec slovem PANTOKRATOR, ale jinými výrazy značně slabšího kalibru, které se dají přeložit jako dostatečný – hikanos.
Slovo všemohoucí – pantokrator, které známe z NZ jen z knihy Zjevení – tedy v textu, kde se hledí až ke konečnému smyslu všeho, který neuchopujeme, ve Starém zákoně – v Septuagintě najdeme jako překlad jiných spojení – ÉL Sabaoth – Bůh zástupů, nebo jím překládají prosté ELOHIM – Bůh.
Summou – pro Boží všemohoucnost projevující se jako teodicea – napřímo prováděná a až příliš hluboká vůle, než abychom ji mohli nahlédnout, není zase tolik biblických opor.
A v Novém zákoně, jak už jsme řekli, slovo všemohoucí, kromě knihy Zjevení, vůbec nenajdeme.
Je tam řeč o Boží moci – exúsia – na mnoha místech a toto místo je jedno z nich.
Na jedné straně stojí lidská touha po uspořádaném a srozumitelném a smysluplném běhu věcí tohoto světa a skutečná reálná násilná moc, kterou se člověk projevuje, na druhé straně jaksi nebesa hluchá. Není se co divit, že člověk dělá analogie. Říká se tomu také extrapolace – člověk projikuje své násilí na nebesa – a protože Bůh je Bůh, to je teprve moc a všemoc.
Pavel, či snad některý z jeho žáků v jeho jménu, píše do Kolos. O Kolosách nevíme skoro nic. A to je dobře – jakoby psal nám – nemusíme být ovlivněni žádným dobovým pozadím. To za nás prosí a za nás se modlí a na nás myslí. Protože to, co se nabízí k synkrezi, je živé právě tak, jako to bylo tenkrát.
Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus. To je, myslím, základní věta celého oddílu. Na tomhle Pavlovi nejvíc záleží. Mluvíme-li o nějakém tajemství křesťanství a naší víry, pak je to Kristus a žádné jiné tajemství nemusíme usilovně hledat. Tohle totiž stačí, jakkoli, ukážeme si, je to tajemství jiného ranku, než co tajemstvím obvykle nazýváme.
Protože, pokračujeme ve čtení: v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.
Tuhle prostou pravdu si je třeba opakovat stále dokola. Jistě se nejedná o nějaký hloupý fundamentalismus, ale o to, co je nakonec při všem principiální záležitostí. A tou je prostě Kristus. Jde o to, co je osou bytí, života, jednání, směřování, doufání. Jestliže jste Krista přijali, pak v něm také choďte – to, kdo Kristus je, je normou života.
To vše je třeba – a zde jsme u předznamenaného tématu, abychom nepodlehli lidskému myšlení: 8 Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filosofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu. Prý a snad šlo o nějaké skoro-čarování, gnostickou náboženskost, které byl tehdejší svět plný. Je trochu legrační, jak se s podobnými věcmi dnes znovu setkáváme a srovnáváme, a to i u lidí vzdělaných – čemu všemu lidé dnes nepověří?
Pro širší porozumění čtu ještě tenhle verš u kralických: Hleďtež, ať by vás někdo neobloupil moudrostí světa a marným zklamáním, uče podle ustanovení lidských, podle živlů světa, a ne podle Krista. Do živlů světa, vedle všelijakých pověr a hloupostí, co si lidé pro své jistoty smyslí, do ustanovení lidských, kterými se lidé olupují o svobodu, patří i ona lidská moc, o které jsme mluvili. A tady může nastat, nastala a nastává tak děsivá synkreze křesťanství s pohanstvím – člověčinou, že se s ní, myslím, až podnes v sobě samých potýkáme a potřebujeme ji pentlit náboženstvím. Jen Kristus, jen Ježíš Kristus.
A aby nedošlo k mýlce, koho tím myslí, co je tím tajemstvím víry a všeobecným principem, zdůrazní dále: V něm je přece vtělena všechna plnost božství; 10 v něm jste i vy dosáhli plnosti. – v Kristu je vtělena plnost božství – čtěte dobře, Kristus v těle, to, jak byl zde na zemi a jak žil a jak – a to především – jak a proč zemřel – to je všechno. Mluví-li se zde o zmrtvýchvstání, pak nikoli jako o nějakém jiném, již nevtěleném Kristu, ale právě o tomto tělesném, lidském Kristu. Na tom tomu pisateli velmi záleží – to je celé tajemství a celé božství, o kterém můžeme mluvit, ale které všechno rozklíčovává jinak. Bůh vtělený v Kristu, a to je vše. A také všechna moc, kterou Bůh používá ve světě – vtělený Kristus.
Naproti moci světa, naproti hrůzám světa a také všelijakému náboženskému kypění, se to může zdát žalostně málo. Není to moc, ale je bezmoc, ve které Bůh vstupuje do světa. Nic víc, než tohle bosé sestoupení v bezmoci není k mání, ale právě to je základem všeho – to je moc nade všechny moce, protože tahle bezmoc je principiální záležitostí všeho bytí a skrze ni se teprve všechno mění. Ona, chceme-li to vyjádřit jinak, jakýmsi návratem k počátku – principu, ve kterém je odpuštění, pravý vztah a možnost začít znova. Chcete-li to ještě jinak – Kristus jako Bůh sestupující ve svém životě, smrti a zmrtvýchvstání – to vše se děje v podivné slabosti v porovnání se silou světa – je povstáním také nám, novým životem, a dokonce, tím oddíl končí, touhle slabostí – křížem odzbrojil a veřejně odhalil každou
mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. Nevysvětlíme tím a nedáme smysl lidským dějinám a všelijaké zrůdnosti, které se dopouštějí jen a jen lidé. Naopak – leccos z lidských dějin a lidského násilí odhalíme jen jako nesmyslné. I to je triumf Kristovy moci – bezmoci.
Jaké důsledky to má, a jak se základně také nepotřebujeme k žádné moci světa tulit, nechť každý sám domýšlí.
Ámen
Pořad bohoslužeb – neděle Misericordias Domini, Trutnov, 14. dubna 2013
Slyš
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Ne mocí, ani silou, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.
Píseň: Ž 36
Modlitba:
Čtení: Iz 59, 1 – 60,1
Píseň: 433
Kázání:
Píseň: 679
Ohlášky
Píseň: 632
Přímluva:
Modlitba Páně
Poslání: Romans 8:35 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? 36 Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ 37 Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. 38 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, 39 ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin a ochraňuj tebe, osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě, obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj. Ámen
Píseň: 685,1-3