Ž 133
Sestry a bratři, chci mluvit o církvi a o tom, co je církev.
V očích mnoha lidí dnes je církev něčím, s čím nechtějí mít nic společného. Zastaralá a přežitá organizace. Snad se na mne nebudete zlobit, když řeknu, že se jim moc nedivím a že dokonce jim dávám v mnohém za pravdu. Já sám jsem nějak podivně k instituci církve ztratil ten vřelý vztah, ve kterém jsem byl cepován od malička. Že by nějak samozřejmě instituce té mojí církve, které sloužím jako úředník a činovník, souvisela napřímo a neprostředkovaně s Ježíšem z Nazareta a už vůbec ne s Ježíšem Kristem, Synem Božím. I ČCE je prostě jen organizace a dokonce čím menší jest, tím více je organizací, která snad, snad může být jen a jen ještě prostorem pro věc důležitou a podstatnou.
Mluvil jsem o církvi jako instituci. A, nikoli poprvé, ji chci oddělit od toho, co církev být má a co je církev. Že slovo církev je od slova KYRIAKÉ – Páně, rozumějme to, co náleží Pánu Ježíši Kristu, Bohu samému, to už jsem říkal mnohokrát. A s celou vahou sděleného to připomínám znovu. S tímto žalmem to můžeme ještě více ujasnit, učinit průhlednějším, sdělnějším.
Hebrejský text toho žalmu začíná slovem hle – hinné. Když se někde řekne v Písmu, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně HLE, pak je to důležité upozornění. Je třeba zbystřit pozornost, protože teď půjde o podstatné sdělení, podstatnou událost. Je škoda, a nevím, kde se k jejímu spáchání vzala odvaha, že se tohle HLE v ČEPu ztratilo a začne se rovnou sdělením, které jakoby bylo samozřejmé. To, co se totiž v žalmu děje, příběh, který žalm vypráví je nesamozřejmý a divný v našem světě.
Je to tak divné a nesamozřejmé, že se začne otázkou – dovoluji si uvažovat právě nad původním textem a jeho významem, nikoli přežvýkaným překladem: Co je dobré a utěšené v tomhle světě? Nepochybuji o tom, že bychom, my děti téhle civilizace, mohli mluvit o mnoha příjemných výdobytcích, které nám zpříjemňují život. Jen nevím, zda bychom, při hlubším zkoumání mohli vždy dojít k dobru. Ale i to bychom asi řekli. Nějak mám však za to, že dobro tohoto ranku je nakonec placaté a často i s pachutí kocoviny.
V Písmu je dobrý Bůh – a to je vše. A ptá-li se tedy žalmista po dobru a skutečné příjemnosti, ptá se nakonec po Bohu.
Odpověď ovšem takto přímá není. Jako by byla o společenství. Na to klade církev stále větší důraz, přičemž společenství pak často vypadá jako stolový dýchánek. Kafe je pak důležitější, než to, co uvádíme jako podstatu svého bytí.
Tedy odpověď: Tam, kde přebývají bratři (a jistě i sestry) jako jeden. Jistě už samo bytí, společné bytí s druhými je chvályhodnou sama o sobě. Jenže tady je to slovo jeden, a vede nás k podstatě dobra. Jeden je totiž Bůh, ten dobrý Bůh, Hospodin.
Zvláštní věc: slovo jeden, hebrejský ECHAD, je zde v podivném tvaru, totiž tvaru slovesa, a to v třetí sobě maskulina singuláru. Volně přeloženo: Tam, kde přebývající braty sjednotí – totiž Bůh. A tam je také církev.
Myslím, že se všemi důležitými pojmy a skutečnostmi, které v Písmu najdete a týkají se bohoslužby, bytí před Bohem, je to podobné – Písmo, bible není automaticky Boží slovo. Ona se Božím slovem stává. Dobře to vyjádřil, myslím, Honza Kozlík, když řekl, že život, krev musí bibli dát člověk sám, totiž krev námahy, prosby, práce, beznaděje nad textem a Bůh, dodávám, vdechne život. Písmo se stává Božím slovem. Podobně je to třeba se sobotou u židů. Sobota není jen den v týdnu, který by nějak automaticky přicházel. Anebo ano, ale tak přichází všem bez ohledu na to, zda ji prožívají a chápou jako den odpočinutí, přestání. Ale sobota v pojetí víry je něčím, co se stane skutečností teprve tam, kde dojde k setkání Božího lidu, shromáždění, a to shromáždění zcela konkrétního s Hospodinem, dojde dokonce ke svatbě – tam se sobota stane, nastane. A nejinak je tomu s církví. Církev si říká ona organizace, instituce s ičem a strachem o budoucnost, s řečmi, kterými se pojišťuje – marně, jako věčná. Ale církev se teprve vždycky stává – je něčím, co se děje tam, kde bratři a sestry jsou v jedinost činěni – sjednoceni – totiž Bohem. Jinak není, jinak je jen podle jména, jako sobota v obecném kalendáři.
Olej na hlavě, který kane na vous Áronovi a na výstřih jeho roucha není jen olej, který byl určen k ochlazování a občerstvení uživatele. Je to olej kněžského pomazání. Snad s tím my zde nemáme problém, ale myslím na církve, kde mají statut kněží – tedy z hlediska náboženského podstatnějších lidí a na ty kolegy, kteří by tak strašně rádi své obyčejné farářování v kněžství přetavili – tedy v cosi, co mají v ruce a mohou s tím volně a trvale operovat a manipulovat. I kněžství se děje, včetně toho námi proklamovaného všeobecného, stává, uskutečňuje jen v akci setkání s Bohem, jen tam, kde člověk dává sebe sama a Bůh vdechne život, v setkání s ním a s těmi, kdo jsou nazváni zde bratry a sestrami.
Poslední verš žalmu 133, myslím, mluví o dopadech tohohle stávání se církví, kněžstvem, dopadech do skutečnosti prožívané ve všedních dnech – protože se toto stává, padá chermónská rosa na Sijon, proto přichází zítřek, ve kterém nebude hlad, ale spravedlivé nasycení. Proto přichází ještě stále požehnání. Pro tohle stávání se věcí nejdůležitějších, skutečně dobrých a příjemných.
Začal jsem velmi příkrým soudem o instituci církve. Moc z něj neslevuji. Ale je asi tak církví, jako je sobota sobotou v kalendáři a je asi tak církví, jako je bible strčená v knihovně a neotevřená a nežitá, netrpěná Božím slovem. Je to jen příležitost, prostor, který ovšem může zůstat nenaplněný, uplynulý a ztracený, pokud nedojde k dání sebe sama, k setkání s Bohem a lidmi. K tomu vyzývá žalm 133. A je to velmi důležité.
Hle: Co je dobré a příjemné. Tam, kde přebývající bratry sjednotí Bůh.
Ámen
Pořad bohoslužeb, neděle Jubilate, 11. Května 2014, Janské Lázně, Trutnov
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: PJX říká: Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.
Píseň: Ž 72
Modlitba
Čtení: Ef 2,8-22
Píseň: 406
Kázání:
Píseň: 482
Ohlášky
Píseň: 679
Modlitba + modlitba Páně
CEP Romans 8:8 Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. 9 Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. 10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. 11 Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin a ochraňuj tebe, Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou a buď milostiv tobě, Obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj. Ámen
Píseň: 685