Text: II. Kor 4,5-13
5 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše.
6 Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
8 Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích;
9 jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.
10 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
11 Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.
12 A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život.
13 Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme,
Sestry a bratři,
po pravdě řečeno, připadá mi někdy, vlastně skoro pořád, že to, co k nám zaznívá z Písma, je jakoby atak zvenčí. Že je to cosi, co do našich lidských poměrů a stupnic hodnot je věcí cizorodou. Svět a život je jako centrifuga – ždímačka, chcete-li, a točí se tak rychle a závratně, že nám přirozeně připadá, že je to svět sám o sobě a v otáčkách je nepřípadné věnovat se otázkám, které okamžik otáčky přesahují, které okamžik otáčky zpochybňují – vždyť se to stejně nedá zastavit, které se ptají, co bude poté, až bude člověk dokonale vyždímán, které se ptají, zda je zde člověk proto, aby byl dokonale vyždímán, které se dokonce ptají, zda bytí, život sám má být centrifuga. A proto se mnozí vůbec neptají a přijali centrifugu jako danost a jako smysl sám o sobě. Dokonce ani pohled na hvězdy ve smyslu kantovském, tedy udivení nad hvězdným nebem si už nedovolují, takže ani otázka po mravnosti – i té odtržené od Pána Boha, mravnosti centrifugy, si nekladou, protože centrifuga sama je jejich mravností.
Z tohoto pohledu je jakákoli řeč, jakékoli mluvení, jakékoli slovo, a o to víc Slovo víry, Boží, něčím cizorodým co sype písek do soukolí centrifugy světa a je podezřele podobné těm, kteří se hladkého točení téhle hladce jdoucí ždímačky neúčastní, stále vypadávají, jsou příliš přeždímnutí či z nich nikdy nebylo co ždímat.
Centrifuga světa, společnosti se ukrutně snaží církev dostat do svých rozměrů. Dobrou ukázkou je, myslím, přisouzení oboru činnosti církvím – církve mají na starosti „pastorační činnost“. Přeloženo do srozumitelné řeči centrifugy – církev pastoruje ty, kterým se točí hlava z téhle podivné ždímačky a dostává je zpět do procesu točení – taková psychiatricko – psychologická ambulance pro ty, co ke své „nápravě“ potřebují náboženský odér.
Možná, že mnozí chtějí vyhovět a tak se stává, že církev nic proti přidělené úloze nenamítá. Možná, že k hladkému běhu oné centrifugy přispěje i mravními důrazy, které pastorovaným poskytnou pocit výjimečnosti a zvláštního úkolu na točení oné centrifugy. Možná.
Mám za to, že s takovými se Pavel utkal, jakkoli církev byla v rozbřesku svých dějin, je to podobné naší situaci, kdy se zdá, že se nad námi klene soumrak. Jinak řečeno, střetl se s těmi, kdo mluvili z břucha a ne z Ducha. Střetl se s těmi, kdo provozovali náboženský servis centrifugy světa a nikoli zvěst spásy a života. Střetl se s těmi, kdo lidem poskytovali servis sebepotvrzení a nikoli přesahující Pravdu Kristovu.
To, co tady Pavel základního o předpokladech a obsahu zvěstování říká, přitom není nic, co by stálo proti světu. Není to revoluce ve smyslu spáleniště a třísek lítajících hlava nehlava. A přesto je to cosi, co stojí v příkrém rozporu se světem.
Kristus, řekne, je jako světlo do tmy. Tak, jako na počátku do tmy zazářilo světlo, tak je zde čin samého Boha, který dal víru, který dal ve tváři Ježíše Krista zazářit sám sobě, jinakosti Boží do tohoto světa. To je východisko – nikoli lidská revoluce. Centrifuga světa je tmou tmoucí, ale je zde poznání, které přichází zcela zvnějšku, bez mé zásluhy, bez mého přičinění, bez mé mravnosti a bez mé čistoty a to je, v těle Kristově přišlé světlo.
Kdybych měl tenhle fakt víry, princip víry popsat ještě trochu jinak: spravedlnost naše. lidská, světa se té Boží jen zdáli trochu podobá, naše nejlepší mravnost, byť by nám nějak sloužila a fungovala je vždycky jen mravností měšťáka, mravností účelovou a jen zdaleka se podobá skutečné „mravnosti“ Boží a naše skutky, ba ty nejlepší vzněty jsou vždycky jen skutky a vzněty lidskými, a jen zdáli se podobají skutkům Božím a připadají nám často podstatné jen proto, že právě nám vyhovují. A nejhůř z toho vychází to, o čem se domníváme, že je Bohu nejblíže – naše náboženskost – ta totiž dokáže vždycky vyprodukovat takové množství všelijak voňavých prdů, které nám dokonale oslabí rozum i chápání, takže, ač dřepíme se zacementovanýma nohama v jámě, zdává se nám, že se vznášíme v sedmém nebi. A tak každé naše mluvení – a víme od jindy, jak je lidská řeč důležitá, podstatná dosažná – jakákoli – je jen mluvením lidským, jen mluvením temnoty, jen zkázonosným blábolením. To, co je podstatné, to, co je spásné, zachraňující, co je světlem do temnoty, je událostí vnější, která vstupuje do světa a zazáří v něm a září v něm. A to je Kristus – bez naší zásluhy a bez našeho uvážení – zcela darovaná věc, tak, jako je zcela darované bytí a stvoření vůbec. A to je jedné slovo, které znamená záchranu a jediné slovo, které je schopno produkovat další slova rozumná a zachraňující.
Tenhle postoj, a odpusťte tu nutnou aktualizaci pro dnešní svět na počátku, zastává Pavel – s úplnou nejistotou v sobě samém a s úplnou jistotou v Ježíši Kristu – každá jeho vnitřní jistota je teprve odvozená od Krista.
Co to konkrétního znamená v tomto světě? Máš poklad, do tebe samého vstupuje poklad. V tobě se rozsvěcuje světlo do temnot. Jenže zůstáváš dál na světě. Dokonce tak je to, že ty sám trpíš vší křehkostí světa – ten poklad však máme v hliněných nádobách. Nic nenasvědčuje osobnímu sebevědomí Pavlovu a ať nic nenasvědčuje osobnímu sebevědomí našemu, protože jsme jen hliněné nádoby. To, co je platné a drahocenné nás v každém případě vždycky znovu a znovu přesahuje.
Věc druhá, která svědčí o bytí ve světě centrifugy, temnoty a aktivní obraně tohoto světa vůči Kristu, tedy i těm, kdo jeho zvěst mohou nést. 8 Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradni, ale nejsme v koncích; 9 jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. 10 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven.
To je asi něco, na co člověk zapomíná – i neúspěch je svědectvím o Kristu, odkázáním ke Kristu. A že toto odkazování k životu Kristovu může jít až na samu mezní hranici bytí, až ke smrti, to nám říká Pavel.
Nejde ovšem o samoúčelné obětování se. V celém jednání Pavlově, těch, kteří jsou takto Kristem osloveni, je přepodstatný ten moment, že onen život, který v nich zazářil, který je v hliněných nádobách jejich těl, v našich hliněných tělesných nádobách, směle dávají dál – ač sami hynou, těm ostatním je to pro život. A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. Je to svědectví o tom, že člověk tady není se svou vírou sám pro sebe, ale tato víra se koná teprve v akci, teprve ve vztahu.
Mnohým z nás se zdá, že žijeme v přelomu doby. Snad máte pravdu. Je-li to tak, je nutné mluvit dobrá slova, ta důležitá, ta ukazující k životu, totiž ke Kristu. K dnešnímu oddílu jsem vědomě přidal ještě jeden verš, verš, který znova mluví o tom, kde pramení naše křesťanská řeč, kde bereme oprávnění mluvit tak, jak, mluvíme. Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme. Není situace, ve které byste neměli mluvit, jestliže základem vaší řeči – a řeč je pak také samozřejmě skutek, bude Kristus a vaše víra. A nebojte se ničeho, protože pak i vaše nehody a neúspěchy a střety a životní ubývání bude ukázáním ke Kristu, ve kterém je smysl všeho. Ámen
Pořad bohoslužeb – 4. neděle po Zjevení Páně, Trutnov, 29. ledna 2012
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. (Izajáš 60,2)
Píseň: Ž 92
Modlitba:
Čtení: Mt 17,1-9
Píseň: 422
Kázání:
Píseň: 420
Ohlášky
Píseň: 684
Přímluvná modlitba
Modlitba Páně
Poslání: 2 Timothy 4:2 Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. 4:3 Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. 4:4 Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. 4:5 Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě,a dej tobě pokoj!
Píseň: 486