Text: Iz 60,1-14
1 „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva.
2 Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva.
3 K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde.
4 Rozhlédni se kolem a viz, tito všichni se shromáždí a přijdou k tobě; zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé budou v náručí chovány.
5 Až to spatříš, rozzáříš se, tvé ustrašené srdce se radostně rozbuší, neboť hučící moře tě zahrne svými dary, přijde k tobě bohatství pronárodů.
6 Přikryje tě záplava velbloudů, mladých velbloudů z Midjánu a Éfy; přijdou všichni ze Šeby, ponesou zlato a kadidlo a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu.
7 K tobě se shromáždí všechny ovce z Kédaru, nebajótští berani ti budou k službám; budou přinášeni na můj oltář k mému zalíbení, oslavím dům své slávy.
8 Kdože jsou ti, kteří přilétají jako oblak? Jako holubice ke svým děrám?
9 Ke mně s nadějí vzhlížejí ostrovy a zámořské lodě už zdávna, aby tvé syny přivezly zdaleka a s nimi jejich stříbro a zlato pro jméno Hospodina, tvého Boha, pro Svatého, Boha Izraele, který tě oslavil.
10 Cizinci vystavějí tvé hradby a jejich králové ti budou k službám. Bil jsem tě ve svém rozlícení, se zalíbením se však nad tebou slitovávám.
11 Tvé brány budou neustále otevřené, nebudou zavírány ve dne ani v noci, aby k tobě mohly přijít pronárody se svým bohatstvím a přivést i své krále.
12 Pronárod a království, jež by ti nesloužily, zhynou. Takové pronárody propadnou úplné zkáze.
13 Přijde k tobě sláva Libanónu, cypřiš spolu s platanem a zimostrázem, aby oslavily místo mé svatyně; chci uctít podnož svých nohou.
14 Zkroušeni přijdou k tobě synové těch, kdo tě ujařmovali, u tvých nohou se budou kořit všichni, kteří tě znevažovali; nazvou tě ‚Město Hospodinovo‘, ‚Sijón Svatého, Boha Izraele‘.“
Sestry a bratři,
přiznávám se hned na počátku, že nemám rád pozitivní a triumfalistické texty. A to ani v bibli ne. Přesto jeden z nich máme před sebou. A jakkoli bychom jeho dosah mohli chápat jako výhled ke konci časů, tedy jako text eschatologický, je přesto jeho triumf jakoby příliš vkotven v současnosti pisatele, a zasahuje také nějak naši současnost. Staví jedny nad druhé, končí jakoby, zdá se, v hierarchii, ve které triumfují a vládnou jedni nad druhými.
Zcela literárně historicky: jsme v tak zvaném Tritoizajášovi, tedy části proroctví Izajáše, která je nejmladší a byla sepsána někdy okolo roku 415 před Kristem. Počáteční nadšení navrátilců provázené přízní vlády Peršanů, jejich vládce Kýra, kterého Deuteroizajáš dokonce směle nazval Mesiášem – k tomu ještě přijdeme – ustalo a dostavili se poměry nepříznivé, složité, navrátilcům nepřející. Nakonec jim zbylo jen jejich úsilí narážející na odpor bezprostředního okolí a ne-li nepřízeň, pak jistě lhostejnost odlehlé vlády Perské říše. Jeruzalém zůstal bez chrámu a také bez hradeb. Tedy bez zjevného středu v kultu Hospodinově a bez vnější nutné obrany proti nepřátelům, divočině…
Jak pochopitelná je potom řeč tohoto textu. Nakonec z dobového kontextu pochopíme, že nejde o triumf, ale o útěchu, povzbuzení pro ty, kteří se z pohledu přítomného okamžiku namáhají nadarmo, bez úspěchu, bez uchopitelného výhledu na lepší časy. Národy vyjmenované v textu, nepřátelé bližší i vzdálenější jsou symbolem pro nejbližší okolí, které zahrnuje židy v Jeruzalémě, v Judsku, navrátilce z Babylona a jejich druhou generaci nepřízní a programovým nepřátelstvím.
Snad nutné je si zopakovat, s čím se vlastně a proč židé z Babylona vraceli. Přežili padesátileté úsilí Babylona o asimilaci, zformulovali svou víru, Hospodina vnímají jako universálního Boha všech a nade vším, jako Stvořitele nebe i země, Jeruzalém je jim symbolickým místem Hospodinovy vlády a Jeruzalémský chrám pak znamením jeho Jedinosti a Jedinečnosti. Hospodin je Bohem života, milosrdenství a slitování a člověka zachraňuje – proto je třeba se rozhodnout a svůj život přizpůsobit – změnit podle něj. Vstupují do šlépějí Abrahamových, když se vydávají zpět do své země, budovat Jeruzalém a chrám. Je jich, podle všeho, jen hrstka, dokonce i někteří z těch, kdo zůstali věrni Hospodinu, nakonec v Babyloně zůstanou a je téměř jisté, že proces asimilace ze strany Babylona byl u mnohých úspěšně završen. Přesto jsou tu ti, kteří jasně věří a vědí, proč se zpět vydávají. Na počátku jsou jim okolnosti, jak už jsme řekli, navýsost přejné, později však si Perská říše jde svými mocenskými cestami a zabývá se svými starostmi, než aby podpořila hrstku židů kdesi v moři svého prostoru.
Zdá se, že 60. kapitola Izajáše je také jakousi kritikou Deuteroizajáše, kde byl ve 44. a 45. kapitole nazván pomazaným, tedy Mesiášem, tedy Kristem, nazván Kýros. V běhu času se ukáže, že to byl snad dobrý vládce, ale v pohledu Božího království, Boží vlády, že to byl jen člověk, který byl nakonec vystřídán jinými vládci, co do kvality podstatně horšími. Principielně má k Mesiáši očekávanému od Boha daleko.
Jak s textem naložit pro nás?
Výklad a aplikace, o které dosti pochybuji: je to jakési zjednodušené, fundamentalistické spojení moderního etnika Židů s tímto zaslíbením. Jakési jednoduché, biologické ztotožnění těchto zaslíbení s moderním pojetím národa a tvrzení, že Žid, příslušník etnika na sobě nese toto zaslíbení jaksi od přirozenosti a tím je vše dané. Všichni víte a znáte mou náklonnost k židovské kultuře. Ale že bychom v teologii mohli pracovat s exaktními danostmi a danými rasovými zákonitostmi? Že by sám Bůh, Hospodin takové věci bezpodmínečně vyhlásil a byly by tak, a byl by vázán daností nacionality, kterou jsme k dokonalosti přivedli v 19. století? Není to nějak moc jednoduché? S rasovými teoriemi a nacionalitou pracovali, jakkoli naruby, nacisté. A nevím, proč bych měl na tuto hru přistoupit já sám.
Byl jsem v pokušení tenhle text zařadit do textů nakonec nevykládaných. Ale přece jen.
Vyjděme z toho, že příchod oněch národů svědčí nikoli o vyvolenosti či dokonalosti nějaké skupiny lidí, ale o skutečné potřebnosti, nutnosti, životní nutnosti toho, co zastávají, co nesou, k čemu se přiznávají a s čím spojili svůj život i za cenu současného strádání. Proto ony národy, v tuto chvíli ne-li nepřátelské, tak jistě dokonale lhostejné k tomu, co představuje Zaslíbená země, Jeruzalém, chrám, nakonec musí přijít. A proto to má cenu. Nepochopíme ten text, a budeme jej mít při nejlepším jen za útěšnou řeč lidem, kteří jsou v koncích, pokud nepochopíme zásadnost toho, ke komu se přihlásili, pokud nevstoupíme na jejich cestu víry, ptaní se po Bohu živém a život dávajícím. On je ten, ke komu nakonec národy spěchají a ve všeobecné bezradnosti se po něm ptají a chytají se těch, kteří se ho drželi již tehdy, když ostatní nic ani netušili.
Odtud je mi tohle zaslíbení zaslíbením i dnešku. Jde mi hlavou stav a téhle země – a myslím tím teď Evropu, její hloupý odklon a odpor ke křesťanství. A zároveň myslím na nás, nikoli jako instituci církve, ale jako ty, kteří se na konkrétním místě drží Hospodina, jako toho, kdo je Stvořitelem, Soudcem, Slitovníkem, život dávajícím, cílem všeho, jako toho, kdo je mocen dát smysl těm, kdo nakonec smysl ztrácejí – což náš svět je.
Odtud je tohle zaslíbení šedesáté kapitoly Izajášova proroctví z roku 415 před Kristem zaslíbením živým – zaslíbení o dobré budoucnosti světa, který svou spásu hledá.
Ámen
Pořad bohoslužeb – 3. neděle po svaté Trojici, Janské Lázně, Trutnov, 21. června 2015
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště. Lide, v každý čas v něho doufej, vylévej před ním své srdce! Bůh je naše útočiště.
Píseň: Ž 62
Modlitba:
Čtení: Římanům 8,1-25
1 Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši,
2 neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.
3 Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,
4 a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha.
5 Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní.
6 Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.
7 Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.
8 Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu.
9 Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.
10 Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni.
11 Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá.
12 A tak, bratří, jsme dlužni, ale ne sami sobě, abychom museli žít podle své vůle.
13 Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.
14 Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.
15 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!
16 Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
17 A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.
18 Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.
19 Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů.
20 Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje,
21 že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích.
22 Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.
23 A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.
24 Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal?
25 Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.
Píseň: 436
Kázání:
Píseň: 679
Ohlášky:
Píseň: Ž 4
Přímluva:
MP:
Poslání: Kdo se však zahledí do dokonalého zákona svobody a vytrvá, takže není zapomnětlivý posluchač, nýbrž také jedná, ten bude blahoslavený pro své skutky. (Jk 1:25 CEP)
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě, a dej tobě pokoj.
Píseň: 685, 1 – 3