Text: J 18,37b,38a
Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.
Pilát mu řekl: Co je pravda?
Sestry a bratři,
čím víc máme informací, tím složitější je rozhodnout se, co je pravda a za čím stát. Kolik pravd, nepopiratelných faktů, které jsou voláním po zaujetí postojů, nás obklopuje. Kolik rozhodnutí pro to, či ono musíme denně udělat. Neřeším, zda se mne někdo osobně ptá. Já mám zaujímat pravdivé postoje a být hotov o nich vydat svědectví a být připraven stát za nimi i na úkor sebe sama. To je nárok pravdy. Je zřejmě mnoho lidí, kteří žádné postoje nezaujímají programově. Hledí si, tak zvaně, svého.
Nevím vlastně, jak do toho. A tak náklad pravd, pravdivých informací: žijeme v rozpadlém světě. Vedle sebe jsou paralelní možnosti bytí, které spolu nemusí nijak navzájem souviset a také nesouvisejí. To, co se odehrává v umění od 1. světové války, tedy to množství směrů a stylů, kterým už dávno nerozumí nikdo, někdy dokonce ani autoři sami ne – a to jsem snad milovník kultury – to se děje také se světonázory a lidským spolužitím. A co je únosné v umění, zdá se vlastně neúnosné ve společnosti. Nebo ne? Církev, či církve, chcete-li, do galimatyáše světa vstupují s představami řádu – ta u nás největší s touhou po restauraci barokních poměrů, ty menší, protestantské, s představou morálky, která ovšem nemusí být nutně křesťanská – biblická, ale jistě se podobá nejspíš viktoriánské morálce a řádu. Tak to je a to je pravda, a co my s tím. Jisté je, že v řádu věcí by nám bylo jednodušeji – třeba v tom viktoriánském řádu, než ve zmatku a všehochuti, ve které se ocitáme. Raději posloucháme Mozarta a Bacha, než čtvrtónovou hudbu Aloise Háby.
Rozpadají se rodiny. Jenže byly rodiny, které byly nefunkční a držely pohromadě jen z důvodů ekonomických a společenských – pokrytecky a násilně, k něčemu. Nejsou lepší ony rozpady, jenže děti, naše děti žijí v rozštěpených vztazích. Mluvíme o lidských právech a právech dětí – a lidská práva a práva dětí se obracejí proti člověku, proti funkčnosti společnosti, jejímu zdravému vývoji, životaschopnosti. Učitelé zažívají džungli před tabulí a mnozí si své práva pletou se svévolí, ale právně se na ně nedá jít.
Vybudovali jsme demokracii? V každém případě jsme rádi, že reálný socialismus je pryč. Ale nastoupil reálný kapitalismus se svou ekonomickou normalizací a zdá se, že jsme tam, kde jsme byli a že bude hůř.
Výnosným kšeftem je smrt a zdraví – zbrojní průmysl a farmaceutický průmysl. Nijak se nelišíme od středověku, jen kněze vystřídali doktoři a šlechtu oligarchové. Snad se někomu tělesné zdraví může zdát makatelnější, než život věčný středověkého člověka, ale středověký člověk by s námi třeba diskutoval a tvrdil opak.
Vždycky znova a znova uvěříme lidem – lhářům, abychom byli zklamáni a pak zvolili ještě horší variantu. Voláme po silné ruce a řízenější společnosti a jedním dechem s tím vyznáváme demokracii.
Nikdo nemůže za to, že se narodí s barvou kůže světlou či tmavou, a pesto generalizujeme a soudíme lidi podle původu. Tahle společnost je rasistická, xenofobní, často homofobní, plná předsudků a předporozumění vůči Němcům, Rusům, Polákům, Maďarům, černochům, žlutým, rudochům… Jestli se domníváte, že ČCE lze měřit podle Mikuláše Vymětala, pak vás zklamu. Vím o sboru, který se téměř jako celek stavěl proti vybudování komunitního centra pro Romy. Znám příliš mnoho křesťanů, kteří nemají ani zbla porozumění pro jinakost lidí, kteří si svou jinakost nevybrali, ale narodili se s ní. Jenže jakoby i oni měli v něčem pravdu, viďte. Věci nejsou tak jednoduché.
Pár kilometrů od nás zuří válka, kdy velké Rusko poruší mezinárodní dohody a anektuje území sousedního státu. Státu vykradeného zevnitř, státu řízeného bezskrupulózními oligarchy, státu, v jehož historii a bojíme se, že i současnosti, je nacionalismus, kterému se říká nacismus.
My sami jsme, ač to tak třeba nevypadá, ve válce v Afganistánu. Jaká je pravda o těchhle konfliktech? Kdo je vyprovokoval? A je to opravdu tak, že islám je někde v našem středověku? Anebo jinak – jsou to lidé, kterým se hroutí svět rychleji než nám. A oni se brání.
Jak je to s hrůzným Islámským státem? Násilníci, kteří, když člověk vidí, co páchají, jsou mrtvější než jejich oběti.
Tisíce a desetitisíce běženců ze Sýrie a Afriky na hranicích Evropy. Co s nimi? Co vlastně od nás čekají. Někteří snad jen holé přežití, jiní náš blahobyt, o kterém mají představu, že je to vlastnictví kreditky.
Dnes a denně tisíce problémů a holých pravd – faktů, které si žádají naše postoje, postoje vyšší pravdy, principiální pravdy. Co je pravda? Má pravdu Róm z Chánova demolující svůj byt, nebo skin řvoucí „nic než národ“? Nebo nikdo? Komu dát za pravdu? Má pravdu Izrael budující zdi na svých hranicích a bránící se tisícům raket, které padají na jeho území z Pásma Gazy, nebo palestinská rodička, která umře proto, že se nedostane přes přísně střežené přechody státem Izrael do nemocnice? Příkladů takových i onakých je jistě mnoho.
Snad vy jste rozhodnutí, co je pravda. Nebo jsme jen rozhodnutí, komu fandíme?
Bojím se, že svět se více než pravdou řídí tím, že je pro Losnu nebo pro Mažňáka. Bojím se sám sebe, že volím ne pravdu, ale to, co je mi bližší, příjemnější, pohodlnější. Anebo proto, že je mi to pohodlnější a příjemnější, nevolím nic. Jako Pilát.
V tom příběhu proti sobě stojí dva lidé – ten, který se proto narodil a proto přišel na svět, aby vydal svědectví pravdě. Je zcela bezmocný a zakrátko ho zabijí. A druhý, který se nerozhodl pro nic, osobně si sice něco myslí, umyje si ruce a dá toho druhého zmlátit a zabít. A je to při tom mocný člověk. Druhý tak mocný v Judeji v tuto chvíli není. Ale pro nic se při tom nerozhodl.
Pravda, jak o ní mluví Ježíš, je sám Bůh. Bůh je pravda. A jestliže jsme Boha v Kristu poznali, jestliže nám o pravdě vydal svědectví, pak je to pravda, která je milosrdenstvím, láskou, naprostým příklonem k životu. Ne k majetku, ne k pohodlí, ne ke klidu a jistotě, ale k životu. A to je norma pravdy.
Když tuhle normu nemáme, pak se jí stává jen lidský hřích – v lepším případě. A toho najdete na všech stranách vždycky dost a dost. Nad lidským hemžením a všemi informacemi – pravdami, kterých se nám dostává, se klene milosrdenství Boží. Kdo ho slyší, poznávají pravdu a pravdě poslouží. Slyší Kristův hlas.
Že i přesto vám v tomhle postoji bude zbývat spousty prostoru pro důkladné rozvažování a prostoru pro činy, o to se nebojme.
Ámen
Pořad bohoslužeb – neděle Jubilate, JL, TU, 26, dubna 2015
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: PJX praví: Já jsem ta cesta, Pravda i život. Žádný nepřichází k Otci, než skrze mne.
Píseň: 111
Modlitba:
Čtení: J 8,21-47
Píseň: 440
Kázání:
Píseň: 446
Ohlášky:
Přímluvná modlitba:
MP
Poslání: Žijte proto jako děti světla. Ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. (Ef 5,9)
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě, a dej tobě pokoj.
Píseň: 685,1-3