Text: II. Kr. 8,7–15
7 Elíša přišel do Damašku. Ben-hadad, král aramejský, byl nemocen. Oznámili mu: „Přišel sem muž Boží.“
8 Král nařídil Chazaelovi: „Vezmi s sebou dar, jdi muži Božímu vstříc a dotaž se skrze něho Hospodina, zda vyváznu z této nemoci živ.“
9 Chazael mu tedy šel vstříc a vzal s sebou dar, všechno, co bylo v Damašku nejlepšího, náklad pro čtyřicet velbloudů. Přišel a postavil se před něho se slovy: „Posílá mě k tobě tvůj syn Ben-hadad, král aramejský, s dotazem: ‚Vyváznu z této nemoci živ?‘“
10 Elíša mu odvětil: „Jdi, vyřiď mu: ‚Určitě vyvázneš živ.‘ Hospodin mi však ukázal, že určitě zemře.“
11 Potom mu znehybněla tvář, muž Boží nadobro strnul a pak se rozplakal.
12 Chazael se otázal: „Proč můj pán pláče?“ Odvětil: „Protože vím, jakého zla se dopustíš vůči Izraelcům: Jejich pevnosti vypálíš ohněm, jejich jinochy povraždíš mečem, jejich pacholátka rozdrtíš a jejich těhotné poroztínáš.“
13 Chazael mu řekl: „Cožpak je tvůj služebník pes, že by se dopustil něčeho tak strašného?“ Elíša řekl: „Hospodin mi ukázal, že budeš králem nad Aramem.“
14 On pak odešel od Elíši a přišel ke svému pánu. Ten se ho otázal: „Co ti řekl Elíša?“ Odvětil: „Řekl mi, že určitě vyvázneš živ.“
15 Ale druhého dne vzal prostěradlo, namočil je do vody a rozprostřel mu je na obličej, a on zemřel. Místo něho se stal králem Chazael.
Sestry a bratři,
máme před sebou další příběh proroka Elíši, nástupce Elijášova, zvláštní prorocké postavy, která, jak jsme nedávno konstatovali, nese na sobě mnohé znaky Mesiášovy. Věhlas Elíšův – Elizeův zjevně přesáhl hranice Izraele a prorok se pohyboval i po okolních zemích docela volně, nejenže neohrožen, ale dokonce ctěn a žádán i okolními králi, v tomto případě králem Aramejským, přičemž dobře můžeme rozumět, že Aramejci byli jinak jen nepřátelé Izraele.
Vykladači uvádějí, že v cestě Elíšově za hranice země Izraele, do Damašku, do hlavního města Aramu, můžeme vnímat Boží universální nárok na celou zemi, na celý svět. Jenže ono se zdá, že je to ještě trochu jinak – Elíša není jen prorokem Izraele, právě tak, jako není Hospodin jen partikulárním bohem, ale jediným Bohem, a to že všech a pro všechny. Elíša zde působí jako prorok, který již dávno není jen dvorským prorokem Izraelských králů, jen úzce vymezené, národní, chcete-li skupinky lidí, ale je nakonec, tak jako Hospodin je vládcem všeho stvoření, prorokem pro všechny, a to prorokem v tom nejlepším slova smyslu – totiž v tom, že mu nakonec i na těchto lidech záleží. Nejde o proroctví, které by bylo jen prostým ohlášením zmaru a trestu, ani o proroctví, které by bylo jen manipuilací. Jde o proroctví s puncem pravdy, na jejímž základě se člověk rozhoduje. Pojďme se na to podívat.
Elíša tedy přichází do Damašku. Jsme někde v devátém století před Kristem a v Aramau panuje král Ben hadad. Je to historicky doložená postava, právě tak jako jeho služebník Chazael, o němž je řečeno, že byl synem nikoho – tedy byl to člověk prostého rodu, který později uchvátil trůn. Ben hadad je nemocen. Každá nemoc byla v té době asi závažná a člověka ohrožovala na životě. Ben-hadad má strach a proto posílá Chazaela k Elíšovi. Průvod je to náramný a spíše než realitu chce ukázat vážnost, jakou měl Elíša i u nepřátel Izraele, i u Aramejců. Takto, myslím, musíme číst údaj o čtyřiceti velbloudech toho nejlepšího, co v Damašku bylo, které přivádějí Elíšovi.
Vyváznu z téhle nemoci živ? Tak zní úpěnlivá otázka Elíšovi. A Elíša odpoví milosrdnou lží: Jdi, vyřiď mu: Určitě vyvázneš živ. Hospodin mi však ukázal, že určitě zemře. Je to milosrdná lež, nebo není. Z dalšího příběhu se dovíme divnou věc, a to totiž, že ta nemoc nebyla příčinou Ben-hadadovy smrti. Lže Elíša, nebo nelže?
A pak mu znehybní tvář. Nadobro strne, zůstane štajf. Opět vykladači říkají, že snad jde o popis prorockého vytržení. Nevím. Spíše jde o vidění, které má, nad kterým strne, než že by šlo o stav extatický. Je to spíše výraz zděšení, než vytržení.
Pak přijde pláč a po otázce Chazaelově po jeho příčině děsivé vysvětlení: Protože vím, jakého zla se dopustíš vůči Izraelcům: Jejich pevnosti vypálíš ohněm, jejich jinochy povraždíš mečem, jejich pacholátka rozdrtíš a jejich těhotné poroztínáš.
To vše Chazael, tenhle syn nikoho, dělal.
Jakoby z příběhu vyplývala jakási osudovost, proti níž nic nenadělá Elíša, Ben-hadad, Chazael. Všechno je dáno jakýmsi rozhodnutím svrchu a vše si jde už svou cestou bez ohledu na vůli či nevůli lidskou. Je to tak?
Je to divný příběh, přátelé a poučný obzvlášť před volbami, ve kterých máme na kandidátkách takovou podivnou všehochuť synů nikoho, tu jmen již „osvědčených“, tu maličko jmen neznámých…
Kdo je to Chazael, ptejme se ještě jednou. Na starých nápisech je opravdu jmenován jako syn nikoho, jako prostý člověk bez rodokmenu, co se vyšvihl, v paměti Písma je to člověk krutý, obzvláště krutý, který vraždil a vraždil a už trůn uchopil vraždou. Ale je to také člověk, který, když mu Elíša předestře své vidění, se brání: Cožpak je tvůj služebník pes, že by se dopustil něčeho tak strašného? Chazael je vlastně slušný člověk, co se přirozeně odvrací od hrůz, natož, domnívá se, aby je sám páchal. Vždyť je to hrozné!
Jenže se stane králem. A stane se jím tak, že byl blízko a příležitost byla nízko a on ji využil. Byla tak nízko, že šla využít jen nízkostí nejstrašnější a nejhnusnější, totiž vraždou, a Chazael, ten slušný člověk, co se děsil krve, vraždil a pak vraždil a dělal hrozné věci jak na běžícím pásu.
Nemyslím, že by šlo o osud, fátum, ze kterého by nebylo možné se vyvléci. Nemyslím, že by Elíša Chazaelovi předložil hotovou budoucnost. Myslím, že Elíša Chazaelovi předložil strašnou možnost, které se Chazael mohl vyhnout, ale nevyhnul se. Myslím, že šlo o jakousi možnostní pravdu, která měla Chazaela varovat, ale on varování neuposlechnul. Už druhý den Chazael, malý člověk, co se bál krve, vezme prostěradlo, namočí je a udusí panovníka, zavraždí jej vlastníma rukama a uchopí moc a je to strašná moc.
Pokušení moci, podlehnutí moci a zneužití moci. Tak se tomu, myslím, říká.
Jak tenhle starý příběh mluví do situace demokratické země, přátelé? Tak, že moc je moc a v rukách synů nikoho, se stává vždycky hrozná, vždycky korumpuje, vždycky přivádí ke zneužití. A je dokonce jedno, jaká že je forma vlády, protože je to vždy jen forma.
Před nedávnem jsme si citovali Rudolfa Bultmanna: Ten ve svém výkladu k Janovi píše: Je možné si představit nekřesťanskou vládu, ale nikoli vládu ateistickou. Tedy takovou vládu, rozumějme, která by nevěděla, netušila, že nad ní je moc vyšší, která by se spravovala jen svým vlastním svědomím bez uvědomění, že jí vždy cosi či kdosi přesahuje svým panováním a svým mravním úsudkem a svými etickými principy a zákony. Chazael – syn nikoho, podle všeho tak jednal, jakoby byl on a jeho úspěch a jeho prospěch tím nejvyšším. Proto vraždí nemocného Ben-hadada, proto je to hrozný člověk, takový Adolf Hitler starověku, ačkoli je to jinak jen a jen syn nikoho, malý a ustrašený sráček. Bojím se, přátelé, že situace téhle země, jakkoli demokratické, země vládců – synů nikoho – lidí, kteří měří dobro jen svým vlastním prospěchem, je velmi podobná situaci Chazaelově a Aramejského království.
Jestli čekáte teď doporučení, abyste volili křesťanské strany, pak se mýlíte a já, poučen knihami Královskými, ve kterých je příliš jasně popsáno panování králů Izraele, těch, kteří se měli ve všem řídit zákony Božími, tedy těmi, které je přesahovaly, jako panování svévolných darebáků, vám takové doporučení nedám. Dokonce bych před takovým jednoduchým řešením vždycky couvl, protože je snad lepší jasně odhalitelná lež, než pokrytectví zbožných.
Ale dám vám jiné doporučení: všichni jsme synové nikoho. Řešení je stát se syny někoho, totiž syny Božími, dětmi Božími, abychom se nejen, a o tom jsme už příklady, žel, poučeni, jak moc zkorumpovala a korumpuje i muže jindy a dříve statečné, nenechali strhnout k nepravostem a zločinům, ale abychom byli těmi, kdo proti nim – padni, komu padni – dovedli bojovat, jim se stavět, v tomto bezbožeckém státě k jedinému Panovníku všeho a všech ukazovat a jeho normy nad křivými normami lidskými prosazovat.
Dokonce tak to je, přátelé, že někteří z nás se všelijakého politického klání účastní aktivně. Fajn, proč ne. Jen to je třeba, ať už do něj vstupujete za fialové, či šedivé nebo karmínové, vědět, že jediná barva, která stojí za to, je barva Boží, barva Kristova, že on je nejen jediný pravý král, a také jediný, kdo je nad všemi prezidenty, premiéry, ministry a demokraty. A že jen jím jsou všichni poměřováni a souzeni.
Ámen
Pořad bohoslužeb – neděle Jubilate, Janské Lázně, Trutnov, 25. dubna 2010
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám
Introit: Zechariah 14:9 Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný a jeho jméno jediné.
Píseň: Ž 2
Modlitba
Čtení: Zj 17,1-14
Píseň: 606
Kázání:
Píseň: 629
Ohlášky
Píseň: 469, 1-5
Přímluvná modlitba
MP
Poslání : Proverbs 21:2 Člověku se všechny jeho cesty zdají přímé, ale srdce zpytuje Hospodin. 21:3 Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť. 21:4 Pýcha očí a nadutost srdce, ač jsou svévolníkům světlem, jsou hříchem. 21:8 Klikatá je cesta muže proradného, ryzí člověk v jednání je přímý.
Požehnání: Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. 25 Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. 26 Obrať Hospodin tvář svou k tobě,a dej tobě pokoj.
Píseň: 163