EF 2, 5d
Sestry a bratři, základní tezí, základní myšlenkou reformace o člověku jest, že je spasen pouhou milostí. To samo o sobě zní velmi pěkně, ale k tomu, abychom pochopili, oč jde, je třeba si dobře promyslet, co to znamená a co to předpokládá. Milost házená jen tak do vzduchu nakonec neznamená nic. Nic neznamená udělená milost pro člověka, který si myslí, že jí není třeba, který netuší, že by omilostněn být měl.
A tak tedy je nutné zvěsti o milosti předřadit jiné, smutné a nemilé zjištění, které reformátory oTřásalo, a totiž to, že jsme hříšní lidé. Způsob, jakým to říkali sobě a svým současníkům byl často drsný a kdybych jej teď a zde bez přípravy použil na vás, jistě byste se kroutili a šli odsud dotčení. Člověk je podle slov reformátorů hříšná zrůda, zcela zlu propadlý. Takovéto konstatování se zajídalo i v době reformátorů a renesanční humanisté doby je odmítali. Těžký střet to znamenalo mezi renesancí a reformací. Naproti laskavému a úsměvnému pohledu na člověka renesance je postavena tvrdá a strohá řeč reformace – člověk je, Lutherova slova, hříšné hovado, a to prosím každý člověk, tedy právě tak já, jako ty.
Že člověk je hříšný je samo o sobě již zjevením. Neví to a zjevení se dokonce vzpírá a nechce to vědět. Roztodivnými způsoby, které se ani z kazatelny nehodí říkat, to vyhlašoval právě třeba Luther, slovy, která přesahují ve všem náš jemnocit a smrdí prasečím chlívkem. Situace se opravdu nijak dramaticky nezměnila od 16. století, kdy nevědoucího hříšníka Luther přirovnával ke svini ležící na hnoji jako v hebkém peří.
Zjevením tedy člověk zjišťuje teprve svůj stav, a to zjevení nazýváme Hospodinův zákon. Zákon říká: Člověče, takový a takový máš být a nejsi. Teprve zde nastává seznání stavu, kdo jsem a jak na tom jsem. Jak jsem řekl, většinou se tomuto zjištění člověk sám brání a tvrdí, že hnůj, na kterém leží, je sněhobílé prostěradlo a špína, kterou je pokryt, je nejjemnější francouzský parfém. Za nic nemůže a nikdy za nic nemohl. Jako příklad bych vám rád předkládal vyjádření našich politiků. Zrovna minulý týden jeden z takových prohlašoval, a Boha si bral při tom do huby: „Pro Boha, já za nic nemůžu…“ Milostí je už zákon, který tě usvědčuje a říká: I můžeš za to a dokonce za všechno můžeš a jsi za to odpovědný a to, v čem se rácháš je pravý opak voňavek a ty sám už nejsi ničím jiným, než tím, v čem se válíš. A svět ve tvém podání, ve tvém zpracování, člověče, co myslíš, jak by se dal nazvat. A opět Luther používá slov velmi jadrných, dokonce vůbec těch nejjadrnějších.
Ale ten, kdo tuto kritiku Boží skrze zákon poznávanou přijímá, sám sebe poznává ve svém pádu a oddálenosti od Hospodina, ten ví, že je třeba, je nutné žít jinak. A snahy o jiný život před Bohem bývají úctyhodné, obrovské. Když člověk zná slova zákona Hospodinova, přímé popisy toho, co dělat má a co dělat nemá, snaží se dle nich postupovat. A tak, vezme slova zákona a opravdu se snaží milovat Hospodina a neklanět se obrazům a dodržovat den odpočinku a milovat rodiče a nezabíjet a nesmilnit a nekrást a nezávidět a nesvědčit křivě… Je to dřina, hrozná dřina a člověku to nejde a nejde, ale snaží se a dokonce se mu zdá, že se zlepšuje. Člověk je takový skaut zbožnosti a desatero jsou bobříci, co je plní a opravdu se mu zdá, že už už je všechny získal, ano, že už je všecky má. A tak shlíží na ostatní jako Hospodin sám – na ty špinavce, co zůstali na hnoji. Takový skvělý výkon známe od farizeů a zákoníků evangelií, a také, žel, z církevních dějin, z klášterů, kde se konalo tolik dobra dle zákona Hospodinova, že přetékalo přes jejich zdi, takže se mohlo prodávat formou odpustků, jako se prodává mýdlo – z ranku skutkařství je prodej odpustků. Ale známe tenhle výkon žel také z tradice protestantské, předně asi z té, která je nám bližší, z tradice reformované, ale i z té luterské – kolik spravedlivých lidí, kteří pohrdali a pohrdají druhými a z milosti udělali zásluhu a milost druhým propasírovali sítem své vlastní spravedlnosti.
Co zjišťujeme, když se díváme na takové závodníky dobra? Že bytí s nimi je horší, než se zjevnými hříšníky dle desatera, tedy, že se s nimi žít vlastně nedá, že jejich pochopení zjevení zákona Hospodinova je jen hrozné jho, které vložili na sebe, ale předně na druhé. Sám Kristus, sám Mesiáš jim říká velmi důrazné NE.
Kde se stala chyba? Inu v tom, že skutkař se podobá onomu praseti, které pochopilo, že je prase na hnoji a ve své celé hmotnosti se začalo domnívat, že se už vznáší k nebesům nebes a na rypák si přivázalo pentličku zlatou a na ocas růžovou a tvrdí nám, že je anděl. Ale v zásadě zůstalo prasetem, jen teď s pentlema. Skrývá směšně svou špínu za pentle, a proto se mu říká, že je pokrytec. Skutkař z principu je pokrytec. Spravedlivý sám ze sebe je jen nejsměšnější hříšné prase.
Co zjistí člověk, který vzal vážně v zákoně zjevenou Boží milost? Zjistí, že hřích je komplikovanější věcí, než je jednotlivý skutek, že souvisí zcela s jeho bytím, že mu nelze lehce uniknout předsevzetí typu „já už budu hodný“, protože není kam uniknout z hnojiště, kterému svět říkáme, z bytí člověka, které je, jak Písmo praví, od začátku zkažené. O tom píše Pavel v tom čtení, které jsme slyšeli. Chci, ale nemohu, zjišťuji tuhle tragiku svého bytí, že se snažím, ale je to jako stoupání si na špičky k regálu, který je příliš vysoký, někdy se špičkou prstu dotknu žádaného, ale jen proto, abych tu věc zasunul hlouběji a nedosažitelněji. „Ó, jak ubohý jsem to člověk.“, vykřikne Pavel.
Tuhle rozporuplnost zákona a nemožnosti ho naplnit si uvědomuje Pavel, uvědomuje si ji také reformace. Proto pro mnohé podnes nevstřebatelné výroky Lutherovy, když řekne, že člověk je „Semper Peccator“ – vždy hříšník. A už vůbec je pro mnohé nevstřebatelný výrok, ve kterém řekne: „Pecca fortiter!“ – Hřeš směle! Úplně nedávno se proti tomu ozýval kdosi s poněkud zanícenou, podebranou zbožností poukazem na výzvy Pavlovy ke ctnému a zbožnému způsobu života.
Na druhou stranu, abychom byli poctiví, to vede jiné, a to je třeba problém naší církve, k pocitu, že když nedosahuji do toho regálu svatosti, že už se namáhat nemám a nemusím, že když nejsem, než ubohý hříšník, tak jím tedy budu se vším všudy a v lejnech světa se zválím víc a víc a aspoň si něco užiju. Je zvláštní, že tenhle typ křesťanova bytí se pak neobrací ke Kristu, ale špínu zrelativizuje zcela dle metod toho, co by si rádo říkalo moderní psychologie, tedy sám si dá rozhřešení, sám si odpustí a sám se dál v hnoji válí. Neodbočil jsem, prosím.
Jak tohle mohl říci Luther, jak mohl vyzvat ke smělému hřešení a jak mohl konstatovat, že člověk je vždy hříšný?
Takhle: Milostí jsme spaseni.
Do všeho toho svinčíku, ve kterém člověče jsi jak to čuňátko a ze kterého se sám nedokážeš vybabrat vstupuje ten, který ti řekl, co je dobré, a sám z tebe dělá člověka, zvedá tě, očišťuje tě, v něm je tvé očištění. V něm je to, čemu říkáme spása, v něm je ona jiná cesta. A zároveň, a děje se to stále, prostě
zůstáváš na světě. Tak to je A ty žiješ v tomhle napětí. Jsi, abychom to řekli celé: Semper iustus, semper peccator – vždy ospravedlnění a vždy hříšník.
Vůbec nepřipadá v úvahu, že bys mohl a snad měl žít tak, jako jsi žil dosud, ale, a v tom je tragika tvého bytí, ale zároveň proto, že platí, že jsi ospravedlněný také osvobození tvého bytí, že žiješ na světě a svět je místem podivných kompromisů a náhod, a že vstupuješ do mnoha situací, ve kterých vždycky jen volíš menší zlo, ale přesto to zlo je. Jen už, protože platí, že zde byl a je Kristus, který tě očistil a očišťuje, nemusíš se bát. Nežiješ ve stálé úzkoprsé úzkosti, zda jsi spravedlivý sám ze sebe, ale žiješ i ve svém vždy hříšném rozhodování, u kterého samozřejmě usiluješ, aby bylo co nejlepší, jako člověk osvobozený.
Co znamená ještě, že milostí jsme spaseni?
Jiný poměr k sobě i druhým. Jestliže jsem milostí, pouhou milostí spasen, pak na tom nemám žádnou zásluhu, a to přesto, že ze všech sil žiji dle zákona Božího. A jestliže nemám žádnou zásluhu, pak ani nejsme lepší, než druzí lidé a já nad nimi nos neohrnuji. To bych byl okamžitě v pozici onoho prasete s pentlema.
Je to šťastná věta, přátelé. Věta, která z člověka dělá svobodného a zároveň odpovědného, spolehlivého, laskavého, milujícího jedince a ze sobců církev, ty, kteří jsou tak skvěle shromážděni okolo toho, kdo je zachránil – ve vší svobodě a upřímnosti shromážděni.
Kéž to nad námi všemi, bez ohledu na to, ke které částce lidu Božího se hlásíme, zní a platí: Milostí jsme spaseni.
Ámen