Text: Mt 12, 43 – 45
Sestry a bratři, novozákonní příběhy jsou plné vymítání nečistých duchů. Předně se jedná o uzdravení těžkých neduhů, které byly ve vnímání tehdejších časů spojeny s démony, lidským hříchem, chcete-li. Kupodivu se dnes v mnohém k takovému vidění věcí vracíme, když zjišťujeme, že řada lidských onemocnění souvisí v první řadě s psychikou, jinak řečeno duší člověka.
Ale zde nemáme popis uzdravení a nečistý duch je zjevně morálním pojmem. Nečistý duch je zde obrazem lidského zlého jednání, mravní padlosti a nedokonalosti. Je to cosi, co nás jako Čechy s naší tradicí čistého člověka a mravního výkonu – najdeme to v gruntech české reformace, zajímá. Člověk zápasí se zlem a toto zlo je především zlem – nečistým duchem, který přebývá v něm samém. Toužíme po čistotě – čistý a mravný člověk, to by byl ideál. Člověk zápasí se zlem v církvi a přeje si společenství, které by bylo krásné a čisté. I od nás se oddělili mnozí, ovšem, kteří měli za to, že téhle čistoty nedosahujeme a šli svou vlastní cestou, budují krásné a mravně čisté církve. Nevím, jak je to u obecné společnosti, která chce být čistá a krásná a mravně dokonalá. Netroufám si na žádné analýzy, protože na to nejsme žádný odborník. Ale nějak se bojím, že to nakonec bude obdobné.
Doporučuji si všimnout bezradnosti vypuzeného nečistého ducha. Jistě nám to připomene starozákonní vyhánění kozla k Azazelovi, démonu pouště. Šlo ritus při dni smíření, kdy kozel na sebe jakoby vzal hříchy všeho lidu a odnesl je do bezživotí, k pouštnímu démonu Azazelovi. Tak došlo k očištění lidu od jeho hříchů. Je to ovšem pouze názvuk. Daleko podstatnější jest prostý popis toho, jak se zlý duch, zlo mimo člověka chová. Nemá životodárnou půdu, nemá, čeho by se chytlo, zaniká, usychá a není. Je tedy zjevné, o čem zde Kristus mluví a jakým zlem má smysl se zabývat. A zlo, říká, mimo člověka není, nemusíme je hledat a bojovat s ním. Zlo je věcí člověka a přebývá v něm, v něm se rodí a v něm se množí. Toto zlo je to, o které běží. Mimo člověka není. Zlo má svůj byt v nás a jakoby udělalo, co může, aby v nás mohlo dále pohodlně zůstat.
Ale máme před sebou člověka, který se zlem bojuje a zdá se, že zvítězil. Je čistý, vypucovaný od zla, už v něm není, má v sobě uklizeno a čisto. To je přece to, oč usilujeme a po čem toužíme – krásný a čistý člověk, krásná a čistá církev, krásná a čistá společnost.
Jenže v příběhu dojde ke zvratu a to nečekanému. Zlý duch se vrací a nejde sám, potkal kamarády a pozval je do čistého a krásného člověka, do čisté a krásné církve a do čisté a krásné společnosti a je to horší, než to bylo před tím, konec toho člověka, té církve a té společnosti je přímo děsivý.
Snad nás napadne řešení: po vypuzení zlého ducha, démona hříšnosti, rychle sebe sama, církev, společnost, všechno lidské rychle zabydlet něčím jiným, aby se onen zlý při návratu neměl kam vracet. Byt je již obsazen dobrem, zlo nemá místa a zahyne. A tak usilovně hledáme nové obyvatele: větší zbožnost, spousty lásky a dobrých činů, ohleduplnost a empatii. Deset bobříků dobrých skutků a ještě nějaký bobřík navíc. Chyba toho vypucovaného, zdá se, jest, že uklizený byt svého nitra nezabydlel patřičným dobrým duchem.
V tuhle chvíli je dobré se podívat, komuže to vlastně Kristus tahle slova adresoval. A zjistíme, že nejvýkonnějším lidem své doby, dodržovatelům zákona Hospodinova tak pilným, že na ně žádný nestačíme, totiž farizeům. A jsem dalek toho, abych se domníval, že farizeové vyčištěné byty svých duší nezabydlovali. Nikdo nebyl zbožnější a nikdo se více nesnažil, než právě oni.
Co tedy dělat? Jak pucovat své bytí, svou církev a společnost, jak docílit její čistoty? Jak se snažit? Jak toho docílit.
A moje bezprostřední odpověď, kterou nakonec čtu z toho textu, zní: Jen se propánakrále nesnaž. Zdá se, že je lepší nepucovat, nečistit, nesnažit se, nedělat prostě nic.
Možná že tenhle vývod vzbudí zděšení: Jak nepucovat? Jak nečistit a nesnažit se? Copak je to možné? Vždyť bychom se nikam nepohnuli a všechno by bylo při starém. Bez snahy po čistotě by nebyla reformace, nebyl by pokrok, právní pořádek by zahynul v množství marastu zlého ducha.
Mohl bych asi uvést mnoho příkladů osobních církevních i těch společenských, kdy by bylo lépe nic nečistit a nechat tak – počna oněmi farizei přes čarodějnické procesy až po fakt, že marast Výmarské republiky byl lepší než čistota nacismu a nepřehlednost poválečné demokracie než komunistická léta padesátá.
Proti našemu „nedělej raději nic“ navíc stojí jiné výroky Kristovy, a to v evangeliu Matoušově obzvlášť. Za jiné uveďme jen výzvu, že naše spravedlnost má být hojnější, než spravedlnost farizeů a zákoníků.
Jak tedy nedělat nic a zároveň ještě víc a nejvíc? Tak, sestry a bratři, že uděláte úplně vše, co jste povinni učinit a zároveň řeknete: Služebníci neužiteční jsme. Tak to bude, že nebudete ani uvažovat o tom, že byste se svým úsilím a snahou vyčistili a jaksi upravili pro království nebes. Tak to bude, že všechno uděláte, a přesto budete čekat na očištění Spasitelem.
Když by to mělo být jinak, pak sedm démonů horších dorazí – pýcha, sudičství, hloupost, nesnesitelnost, směšnost, manipulativnost a povýšenost. Je pak lépe nedělat nic, ale i nic má svá úskalí, nepochybně třeba takové, že člověk začne být pyšný na to, jak svobodomyslně neudělal nic a to že je to správné. Takže tudy také ne.
Nepochyboval bych o tom, že i my jsme „tímto zlým pokolením“. Jestli je jaká cesta vpřed, pak je to cesta činného pokání očekávající záchranu od Krista.
Ámen
Pořad bohoslužeb – poslední neděle po Zjevení Páně, Janské Lázně, Trutnov, 9. února 2014
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Isaiah 60:1 „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. 2 Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva.“
Píseň: 607
Modlitba (Barth):
Chválíme tě a dobrořečíme ti, nebeský Otče, za to, že jsi nás přijal za své děti, ačkoliv jsme hříšní lidé, naklonění zapomínat na tebe a žít podle zákona svého tvrdého srdce. – Ty s námi máš trpělivost, ale my nemáme naději a trpělivost pro druhé. Víš to o nás, učinils s námi již tolikerou špatnou zkušenost, a přece nás ponecháváš ve svém lidu.
Zveš nás do shromáždění, abys tu byl s námi a my s tebou mohli mluvit, abys nás vedl, poučoval a proměňoval. Svěřil jsi nám slavnou službu: svědčit každému člověku o tvé dobrotě a vyhlašovat naději.
Tu stojíme před tebou. Pohleď na nás i na dílo, které jsi nám uložil. Co nám povíš – ty, jehož nikdo nemůže oklamat, svatý Bůh, který jsi spojil bezmeznou lásku a nejvyšší spravedlnost v Kristově kříži! –
Čekáme na tvé slovo, na moc tvého Ducha. Dej se nám, Pane, poznat ve svém pokoji a radosti. Amen.
Čtení: Mt 13, 24-30
Píseň: 436
Kázání:
Píseň: 158
Ohlášky:
Píseň: 679
Přímluva:
Pane, děkujeme ti, že ses ujal slova a na této zemi nářků a námahy jsi vzdal Otci chválu. Naplnil jsi jeho vůli, jak se mu zalíbilo, podstoupil jsi kříž a své království jsi zjevil maličkým. Jen kvůli tobě a v tobě smějí všichni lidé poznat Otcovu lásku. – Toho se dovoláváme a prosíme: Dávej nám své slovo vždycky.
Skláněj se ke ztrápeným. Dej chválu do úst lkajícím. Potěš znavená srdce. Bloudícím otevři domov u Otce.
Nepřestávej volat ke svému pokoji neklidné, hledající a znepřátelené. Ty, kdo se neodvažují vzít na sebe tvé jho, osvoboď a posilni. Kdo se bojí, ať jsou u tebe povzbuzeni. Naše děti, konfirmandy, mládež, manžele i starce vyučuj své tichosti.
Církvi dej nést tvé evangelium bez stýskání, nezkráceně a s dobrou myslí.
V našem městě (naší obci) dej zářit svému slovu i pro ty, kdo jsou ve tmách bolestí, pýchy, smrti. Jako Otec zná tebe a ty Otce, ať i my všichni tě známe.
Po celé zemi pozvedni ke vděčnému chválení plačící, opuštěné, zkroušené vinami, vykořisťované a chudé. Zjev svou slávu na zemi i na nebi a celé stvoření zbav pýchy, svévole, válek a všeho útisku. Ať všechno všude a napořád již spočine ve tvém slitování, ať všichni navzájem si je přejí a sdílejí se v něm.
MODLITBA PÁNĚ
Poslání:
„Když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.'“
Požehnání:
Požehnejž tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obratiž Hospodin tvář svou k tobě, a dejž tobě pokoj.
Píseň: 419