Bratři a sestry, tento žalm náleží k dnešní neděli co starocírkevní perikopa.
Zaujme nás nadpis. Přednímu z kantorů – chórmistrovi, hlavnímu dirigentu. Snad šlo o údaj čistě technický – je to píseň napsaná pro nějakého Tomáše Najbrta starověku. Snad. Ale, a to ať mi odpustí i Herbert von Karajan, chórmajstr v žalmech, přední z kantorů v bibli není žádný lidský dirigent. Chórmajstr v bibli je vždycky Pán Bůh sám. Ten to všechno nakonec diriguje a je to nějaká muzika.
Jenže ten nadpis pokračuje a je to pokračování poněkud složité pro překladatele: kraličtí přeložili „na machalat“, přičemž si představíme asi nějaký hudební nástroj. Podivný překlad najdeme v jednom německém překladu, v překladu Buberově: Nach der Weise Krankheit – po způsobu nemoci – to je divný zpěv, co myslíte? Čep přeloží s revidovaným překladem Lutherovým „při tanečním reji“, abychom byli přesní, ten německý překlad zní: „zum Reigentanz“, což je tedy taneční rej, nebo tanec v kruhu.
Když se podíváte na obsah toho žalmu, přátelé, trošku zaváháte, jestli se na taková slova dá tancovat. A, alespoň já tak soudím, že nikoli, To nejsou slova k veselému tanci. Určitě ne. Ale ten údaj tady je a je ještě zesílen oním divným překladem, že se to zpívá na způsob choroby, či při chorobě, nad chorobou. Tanec a choroba k tomu. Takový tanec svatého Víta. Nemocný, co při tom tancuje, je šílenec. Jakoby údaj o způsobu byl spíše údajem o těch, kdo jsou v žalmech kritizováni.
Rytmus jejich tance a nápěv jejich zpěvu je tento: Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavnou páší nepravost; není, kdo by činil dobré. 4 Aj, každý z nich nazpět odšel, napořád neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho. Ta píseň je zjevně v jiném rytmu a zpívá se na jinou melodii, než je ta, která okolo zní a na kterou se tancuje. Ten tanec okolo je totiž tanec smrti. Je to tanec bezbožníků.
Snad za poznámku, dosti podstatnou, stojí toto. Je to starověký text, a ve Starověku se nedá počítat s někým, kdo by byl teoretickým ateistou. Všichni nějak brali na vědomí, že bohové jsou. Asi blíže významu tedy zde překládá nový ekumenický překlad „Bůh tu není“. Je to popis praktického ateismu. A tenhle praktický ateismus, to je hrůza, se dá praktikovat také v církvi a můžete mít přitom Pána Bpha plnou hubu. A přesto se s ním nepočítá, jeho písnička je zapomenuta a zapomínána a na jeho dirigování se nedbá. To je, bratři a sestry, dokonce horší, než bezbožectví proklamované. Možná tedy, že právě o takovýchto praktických bezbožnících je tento žalm.
A tak: I když všechno šílí a všichni divoce tancují – na hrobech a mají za to, jaký je to pohodový mazec, právě tehdy se tahle píseň zpívá Pánu Bohu, právě tehdy se jí člověk, abychom pokračovali v tom nadpisu, poučuje a poučuje se tou písní i takový člověk, jako byl David. Poučuje nás tou písní David. Údaj
A tady nastává problém, bratři a sestry. Je-li přední zpěvák, nejvyšší z kantorů Pán Bůh sám, jak je to možné, že mezi těmi, kterým diriguje, ukazuje, zjevuje, co se má zpívat a také tedy tancovat, panuje taková disharmonie. Jak je možné, že se na světě nezpívá a netancuje podle Pána Boha? Jak je možné že lidé tancují a zpívají podle nápěvu a rytmu „není Boha“, podle choroby, nemoci k smrti. Jak je možné, že se na světě nezpívá a netancuje podle taktovky Boží?
Odpověď je divná a jen může kopírovat stav věci: Nezpívá a netancuje. Můžeme mluvit o lidské svobodě hrát a tancovat, co se chce, která se změnila v lidskou zvůli a zrůdnost. A můžeme mluvit o lidské zradě, člověku, který neplní svůj úkol daný Bohem… O čem všem můžeme přemýšlet nad světem, ve kterém se občas nedá žít… O čem všem můžeme přemýšlet nad církví, ve které se také třeba nedá žít? A Pán Bůh si to ne a ne vynutit. Pán Bůh divně mlčí k tomu, jak se nezpívá a netancuje podle jeho taktovky. Tak divně mlčí k tomu reji písně nemoci, smrti, že nad tím člověku hasnou naděje a sám je, ač na začátku věřil a doufal, stále prázdnější a prázdnější tak, že je blízek tomu říci s oním bláznem: Není Boha, Bůh tady není, je lhostejný, je mu to jednu, nebo dokonce není a nikdy nebyl a nebude. Řeč onoho blouda, blázna, může být i řečí naší.
Nelehká situace, když kruh takhle tančících člověka objímá, jako Egypt obkličuje a svírá. Nedivme se padání, blízkosti k tomu, aby se i spravedlivý, a dočteme se v tomhle žalmu, mže takový není, ocitl blízko toho, aby si zazpíval refrén světa: není Boha.
Jen tenká niť zůstane. A tou nití je právě tato píseň, která se zpívá navzdory – navzdory tancování mnohých – dokonce všech, navzdory tomu, že zůstáváš třeba sám a směšný, ale jen toto je možnost, jak k něčemu být, jak netancovat k hrobu, jak sám nezpívat falešně. Jen tenká niť, ve které člověk popíše situaci a ujistí se o Božím hledění, o tom,že Bůh toto vše vidí a také o tom, že Bůh to nakonec rozsoudí a odsoudí.
Hebrejština je zvláštní jazyk v tom, přátelé, že nemá slovesné časy. Takže o Pánu Bohu lze přeložit, že shlédnul, shlíží, nebo teprve shlédne a nikdy to není gramaticky špatně. Tuhle gramatickou zvláštnost musíme pokládat za teologický fakt, za něco, co je funkční v našem nahlížení světa. To, co jsme jako lidé s Bohem zažili, je možné také teď zažívat – otvírat si pro to oči, popzvedat k tomu zrak, vnímat, že se to děje a je možné také událost Božího sklonění očekávat jako cosi, co přichází. Navzdory obklíčenosti nepřáteli, lidskou zvůlí, hloupostí, nevůlí. hloupostí, vyznat kruhovou obranu Boží.
Řekli jsme Boží pohledění, Boží sklonění. Vyznáváme Boží pohledění na tento svět – když se řekne Boží shlédnutí, není to žádné diváctví, žádné nezúčastněné pozorování, ale čin, a to čin dokonalý, dokonaný. A tak vyznáváme, že Božím hleděním na tento svět je Ježíš Kristus – jeho život, jeho milování nás lidí, jeho smrt na kříži a jeho zmrtvýchvstání. Bůh pohleděl, hledí a bude hledět na tento svět.
Chudý rabi putující bosky zemí zaslíbenou, stýkající se s bezmocnými, slepými, němými, malomocnými, dokonce mrtvými? Trochu málo proti ryčnému tanci praktických bezbožníků, viďte? Je to málo a malý triumf.
Ovšem, bratři a sestry, snad jedině tehdy je to málo, jestliže jsme už přivykli a naučili se melodiím a rytmům světa. Ten, kdo se dívá směle k hlavnímu dirigentovi, ten ví, že právě Kristus je ta jediná možná píseň a jediný možný taneční krok. A že tahle píseň a tenhle krok má budoucnost.
Slovo na závěr i pro mne samého: zpívej navzdory melodiím světa podle znamení Božích a tancuj navzdory křepčení světa tanec podle rytmu Božího.
Ámen