1. Korintským 1, 18 – 25:
18 Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží. 19 Je psáno: ‚Zahubím moudrost moudrých a rozumnost rozumných zavrhnu.‘ 20 Kde jsou učenci, kde znalci, kde řečníci tohoto věku? Neučinil Bůh moudrost světa bláznovstvím? 21 Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří, bláznovskou zvěstí. 22 Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, 23 ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, 24 ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. 25 Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
Bratři a sestry,
starocírkevní tradice určila tento vám všem jistě alespoň trochu známý text jako perikopu, jako čtení na tuto neděli, neděli 5. po sv. Trojici. Pavlův text o bláznovství Božím a moudrosti lidské, nebo, chcete-li to naopak, o bláznovství lidském a moudrosti Boží.
Naší povinností jest propátrat, do jaké míry rozumíme tomuto textu správně, zda jej, jako jeden ze známých a citovaných textů třeba jen nezneužíváme, do jaké míry jsme skutečně těmi, kdo stojí na straně blázniviny Boží, nebo na straně udánlivé moudrosti a zázraku-chtivosti lidské.
Jen zcela krátce k situaci v Korintském sboru. Mluví se, a to má svou oporu v textu epištol do Korintu, o několika skupinách navzájem rozhádaných. Skupinách křesťanů vykládajících dosah Krista každý, jiným způsobem. Kdybychom chtěli vycházet jen z tohoto textu, pak jde o skupiny dvě – pomocně je můžeme nazvat jako skupinu řeckou a skupinu židovskou. Každá hledí na Ježíše po svém a nemohou se domluvit. Zatímco Řekové akcentují rozumnost Kristova zjevu, snad bychom mohli říci pochopitelnost a uchopitelnost toho, jaký byl a co říkal, Židé zdůrazňují jakousi nadsvětnou stránku Ježíše Krista. Dvě skupiny, které se nemohou dohodnout, dvě skupiny křesťanů, každá vyšlá z jiného kulturního prostředí. A oběma říká Pavel, že své kulturní danosti nepřekročili, že zůstávají, ač se jmenují křesťany, ještě na pozicích těch, kteří Krista odmítají – jedni proto, že je příliš nerozumný a druzí proto, že je příliš málo zázračný. Židům i Řekům je Kristus příliš málo, příliš nedostačuje.
O naší civilizaci se říká, a to nikoli bez pýchy, že je to civilizace vzniklá právě z těchto dvou proudů – z myšlení řeckého z myšlení hebrejského, židovského, chcete-li. Zvláštní spojení, pomyslíme-li, že ještě v Korintu byly tyto dvě skupiny od sebe příkře odděleny. Zvláštní spojení, pomyslíme-li, že svět řecký, reprezentovaný v době Kristově a Pavlově Římskou říší se světem hebrejským, reprezentovaným tehdy Židy, přes mnohé přesahy, nenacházel společnou řeč a spor, snad to tak můžeme říci, vyústil v ozbrojený konflikt. Že jde o zvláštní spojení je patrno až podnes, je patrno na logiku postrádajícím antisemitismu, který se uchopuje mnoha evropských národů. Ale přesto – řecko-židovská civilizace. Naše teologie, naše základní články víry, dogmata, pocházejí právě z tohoto střetu hebrejského a řeckého myšlení. Ty základní články, které jsou dnes pro mnoho lidí, ostatně často i pro nás samé, jakýmsi nepříliš pochopitelným světem, kterému je nutno věřit, nebo, podle těch druhých, kterému se nedá věřit.
Jakoby cosi z toho, co říká Pavel, bylo pravdou až podnes – civilizace velmi věcná, geniální spojení hebrejského a řeckého přineslo exaktní vědy, uchopující přístup ke světu a k hmotě, který nám umožnil a umožňuje mít naše tisíce a tisíce věcí a věciček, kterými zaplňujeme své byty, své ulice, a touhou po nich své mozky. A zároveň civilizace, která tuto svou totální věcnost ještě stále a zase znovu vyvažuje důrazem na jakousi tajemnou duchovnost, která je neuchopitelná a vznáší se nad námi či bručí pod námi jako prý jiná realita, realita nad touto realitou, zázračno vstupující do světa.
Církev je nakonec až podnes rozdělená do dvou skupin a možná, že toto rozdělení jde napříč denominacemi: ti, kteří mají rádi moudrost a ti, kteří čekají na zázraky. Tu je ta církev blíže moudrosti lidské, tu blíže čekání na zázrak.
A snad to spojení řeckého a židovského je v každém z nás, a snad v křesťanech obzvláště – křesťan, ten řádný člověk ve svém povolání, spolehlivý a pilný přes týden a v neděli jde do kostela, aby byl vytržen z běžnosti dnů a vzhlédl k nebi. A ruku na srdce, bratři a sestry, kolik z nás, ač bychom to nepřiznali otevřeně, sice ctíme objektivně zjistitelné skutečnosti tohoto světa a nevyskakujeme nad ně, ale zároveň ještě prosíme: udělej zázrak, Pane Bože.
To není výsměch, ani kritika, ani pohoršení. To je konstatování stavu. Většina lidí je spíše na straně toho, co tady Pavel nazve řeckou moudrostí a když by chtěli zázrak, či jakési obklopující tajemno, zajedou si na sejití obnovovaného keltského náboženství, než právě do kostela, protože my jsme podivní poloracionalisté a tajemna vlastně moc nepěstujeme a římská církev se jim hnusí pro její stálou schopnost manipulovat s lidmi.
Řecko – židovský svět – svět vnějšího i vnitřního rozporu, náš svět euroatlantické civilizace.
Mohli bychom diskutovat o tom, do jaké míry je tento vnitřní rozpor vlastně hnacím motorem naší civilizace. Mohli bychom diskutovat o tom, že úspěch této civilizace je přímo závislý na této podvojnosti. A nepochybuji o tom, že o tom diskutovat budeme. Jenže to není věcí tohoto kázání a ani textu, který nám tady Pavel zanechal.
A není věcí tohoto kázání a ani textu, který tady po Pavlovi máme, aby hledal nějakou střední cestu, jakousi uměřenost – tak trochu Řek a tak trochu Žid, ačkoli to většinou všichni jsme a možná, že by se nám to líbilo. Ač Pavel jinde řekne, že je Židům Židem a Řekům Řekem, zde je na straně toho, kdo je někde úplně jinde a není ani Řekem a ani Židem.
To, co tady Pavel předkládá, je totiž jiná novina, jiný svět, to je totiž to, čemu se v Písmu říká evangelium – radostná zpráva, totiž cosi, co od onoho řeckého a také židovského osvobozuje, nebo mu dává zcela jiný rozměr.
Otázkou ovšem, kterou bychom měli zodpovědět, je, proč je třeba být od onoho řeckého i židovského, jak to zde nazývá Pavel, osvobozeni? Prostě proto, přátelé, že ani jedno ani druhé, nedává žádný smysl. To řecké nás přivedlo k hromadění a uchopování skutečnosti, která se nám musí, pokud přemýšlíme a víme o delších časových horizontech, než je jenom „nevaž se odvaž se“, jevit jako marnost a zanikání. A to druhé, které nazve Pavel židovským, nese zklamání samo o sobě, protože zázrak se nekoná a přináší jen velmi rychlou prázdnotu.
Jestliže máte v ruce jen toto dvojí lidské, lidskou moudrost a chtivost zázraku, pak nutně musíte dojít k marnosti všeho. Občas do toho vstupují ještě všelijaké více či méně sofistikované kombinace tohoto dvojího, které vytvoří virtuální realitu třeba i v kostelech kázanou, v které se objevuje cosi jako naděje, ale kdo pohledí ostře, odhalí totéž, totiž lidskou chytrost světa a žádost zázraku, tedy nakonec pusto a prázdno.
Je jen pár okamžiků, zdá se mi, v dějinách lidstva a také křesťanství, pár okamžiků, ve kterých se objevují jedinci, kteří nejen mluví, ale také činí kříž.
Proti naší moudrosti a nakonec nicotě, staví Pavel bláznovskou zvěst kříže. Přesněji tady překládají kraličtí, když řeknou slovo kříže, v řečtině není slovo o kříži. O kříži lze říci zřejmě totiž mnoho slov, ale slovo kříže je nakonec jenom jedno. A tím jedním je bolest. Snad ještě lítost, ale ta je jedno s bolestí. Bývá zvykem používat slovo láska. Rozumíte-li mu skutečně správně, pak je tam dosaďte. Já se poněkud bojím přílišné frekvence tohoto slova a proto opakuji – slovo kříže je bolest a lítost. Všechno ostatní je nicota a v nicotě právě bez bolesti a lítosti zůstává. Bolest a lítost je vztah. Bolest a lítost je právě to, co přerůstá pouhou hmotu a její pohybování. Nic víc. Ani ideje a ani touhy po mimořádnostech hmoty hmotu nepřerůstají – ta je sama o sobě, bez vztahu, jen „tóhú vábóhú“. Jen vztah činí skutečnost, jen lítost a bolest. Tohle je evangelium. To je slovo kříže, které přináší život. A je to život, který přesahuje úzké hranice mne samého. Trochu bych totiž nesouhlasil s Pavlem v tom, že Bůh jaksi nově volí slovo kříž, které se lidem jeví jako bláznovství, ve chvíli, kdy všechno zklamalo a on se proto uchyluje ke krajnosti. Nemyslím si, že to tak je. A mohu si to nemyslet proto, že už Jednota říkala, že jde nikoli o bibli jako papírového papeže, ale vždy nejprve o Krista. A jde a šlo o Krista vždycky. Slovo kříže, slovo lítosti a bolesti slovo vztahu, je v záhlaví světa – tak nám to nakonec vypráví Písmo – Na počátku stvořil a řekl – a to slovo, které řekl, je slovo vztahu, jinak je všechno jen pustota a prázdnota. A Jan ve svém evangeliu řekne, že na počátku bylo Slovo – právě tohle Slovo kříže, tenhle Kristus. A tam, kde je vztah, tam je život. Slovo bolesti a lítosti nad světem, nad stvořením, princip života, jinak by bylo vše mrtvé a to i tehdy, kdyby se křepčilo.
Slovo kříže je totiž slovo, které vše činí živým, vše, doslova vše. Nejen tebe, člověče osobně, ale také druhé lidi, zvířata, rostliny, kameny, tento svět, tuto planetu zemi a také dokonce, ač tam sám nedohlédnu, celý vesmír. S ním Bůh mluví, jej oslovuje, slovo kříže jako slovo života – jako voda života nad celým stvořením.
Vůbec si nejsem jistý, zda jsem dostatečně jasně vyložil rozdíl mezi moudrostí lidskou, moudrostí smrti a zániku a nebytí a marnosti a bláznovstvím Božím, bláznovstvím života, mezi moudrými slovy lidskými, které nikoho nic nestojí a mezi slovem kříže, slovem plným bolesti a lítosti, slovem, který stojí život a život dává. Možná, že ne, že to ještě neumím a hledám pravá slova. V každém případě vím, že toto bláznivé slovo kříže bych chtěl do budoucna zvěstovat. Být bláznem spolu s vámi. Bláznem božím.
Neboť bláznovství Boží je moudřejší než lidé a slabost Boží je silnější než lidé.
Ámen
Autor: Tomáš Molnár