Text: Lk 16, 19-31
Vážení přátelé, bratři a sestry,
hned na začátku si určeme o čem ten text není a na čem tedy není radno ulpět. Ten text je podobenstvím, nikoli popisem. A už vůbec není popisem toho, co bude po smrti. Jen jakýmsi způsobem Ježíš uchopí obecnou, lidovou představu a použije ji. Podobenství, která v evangeliích najdeme, jsou vždycky něčím, co mluví do světa zde a dnes, do tohoto života. Podobenství je zrcadlo člověka a událostí setkání – dotyku, chcete-li. Lehce by se mávlo rukou nad něčím, co bude po smrti – jenže tohle je příběh o tom, co žijeme, co je dáno a čeho je možné se přidržet, že je orientace v tomto světě a životě.
Pouze dva lidé vystupují v tomhle podobenství. Jeden je významný, známý jistě ve společnosti. Snad ty jeho hostiny byly takové rauty, párty, kde se nenuceně konverzovalo a všichni byli veselí vtipní. Byl to člověk bohatý a voňavý, pravidelně se myl a mazal mastmi všelijakými a pod paží si vymazával speed stickem a o zuby pečoval a vybraně se strojil. Ten text popisuje jeho oděv – šarlat a kment – to byly oděvy královské a barvy, které jinak příslušely jen chrámu, byly to oděvy pro Pána Boha – inu, měl se jak bůh. Až na boží pocty tenhle člověk dosáhl. Byl takový, jaká je drtivá většina lidí, takový člověk, který se nám podobá – obstarával totiž sám sebe. Všimněte si dobře, že jsme lidé, společnost, kultura, která obstarává sama sebe a jak jsme všichni tlačeni do tohoto bezostyšného obstarávání sama sebe. Jděte po ulicích a dívejte se a jděte kamkoli, kde se lidé shromažďují a uvidíte tu větší a tu menší míru tohoto obstarávání sama sebe. A kolik drobků padá z našich stolů – tolik drobků, že jimi zavážíme staré lomy a nevíme si s nimi rady.
Ten druhý člověk je ekelhaft. Je to žebrák a ten bohatec ho zřejmě ani neznal, jen ho překračoval, jen si ho nevšímal. Ležel na prahu jeho domu – byl velmi blízko, bylo snad dokonce obtížné ho minout, ale přesto si jej ten bohatý člověk nevšimnul. Práh domu, to je velmi důležité místo – je to práh života, je to okamžik, ve kterém se vše láme a rozsuzuje, je to místo, kde končí soukromí a začíná svět. Ale ten bohatec svůj práh tlačil před sebou, nikdy ho vlastně nepřekročil – ano, tak je to, ten bohatec nikdy nevykročil ze svého soukromí, všude kam šel, tam bylo jeho soukromí. Tak se vlastně s oním chudákem plným vředů ani setkat nikdy nemohl.
Čteme v tom podobenství, že si ten chudák přál nasytit se alespoň drobků ze stolu toho bohatého. Ale ten, že nikdy Lazara nepotkal, mu ani ty drobky nedal. Ani ty odpadky, ani to, co tak přebývalo, že to přepadávalo na zem, nedostal ten chudák.
Psi přibíhali a olizovali vředy toho žebráka. To může mít dvojí význam, ale ani jeden nehraje zásadní roli. Ten první, pravděpodobnější, je, že psi byli chápáni jako nečistá zvířata a tudíž to jen dokresluje hloubku nuzoty a nečistoty žebráka. Ten druhý je, spíše méně pravděpodobný, že ti psi byli milosrdnější než bohatec, byli jedinými, kdo se vředovitého žebráka dotýkal. Zvíře citlivější, než člověk. Možná, že pravdou je obojí – protože nakonec tak, jako se potkává směšnost a hrůznost, může se potkat i hnus a soucit, ba dokonce se potkává.
Kdo to je, ten žebrák za dveřmi – inu, nutno mluvit o lidské společnosti a jejím rozdělení na chudé a bohaté. A čím těsnější je tahle naše zeměkoule, tím zřetelněji se dá mluvit o chudácích na prahu, vředovitých a odstrčených a beznadějně přehlížených. Kdo se zajímá, ví. A nakonec, copak je nutné v ohledu lidské společnosti chodit tak daleko. Copak už naše společnost není všelijak rozdělená a není příliš mnoho těch, kteří si její sociální problémy nepřipouštějí tlačí práh svého soukromí pyšně před sebou jako své právo jsouce v kmentu a šarlatu?
Nebál bych se ovšem, přátelé, jít ještě dál. Co všechno leží na prahu našich domů, našeho soukromí, jako těžce vředovitá věc, kterou si nechceme pustit domů a za kterou nechceme z domu vyjít, dotknout se jí, dát pár drobků. Jsme tady na půdě ekologické organizace. Cožpak stav téhle zeměkoule, toho obřího živočicha, který nás nese, není něčím, co leží na prahu našich domovů jako vředovitý žebrák, který žádá býti nasycen alespoň z drobků našich bohatých stolů? Zdá se vám to nad rámec onoho podobenství? Inu, jak myslíte – prý, říkají někteří, je peklo už velmi blízko, peklo ekologické krize, katastrofy.
Víte, co je potěšující v tom příběhu? Že ten bohatý, napomádovaný, vyfešákovaný voňavý, lhostejný nadutec nemá žádné jméno. Vypravěč, Ježíš, ho nezná. Jinými slovy, Bůh ho nezná. Jeho život, jakkoli je naplněn šarlatovými obleky a hedvábím a vůněmi a vybranými pochoutkami a hostinami a fit centry a péčí o sebe sama, je totálně prázdný a nezajímavý, je to lejno, které odehnívá, nic to není. Je to hrůza, takový prázdný život.
Jméno má ten druhý a krásné jméno – Lazar to jest Eleazar – Bůh pomáhá, nebo pomůže. Jeho život, právě jen pro onu odstrčenost a beznadějnost, je nesčíslněkrát více hoden pozornosti, než tupě prázdné dny bohatcovy.
Oba dva umírají. A přichází ten obraz poněkud nám vzdálený, který, zdálo by se naivnímu čtenáři, oznámí věčné odměny, či věčnou nápravu a věčný trest. Jenže o to, v tom příběhu skutečně nejde. Jde daleko více o rozhovor, který se odehraje mezi praotcem Abrahamem, zakladatelem lidu Izraele a tím bohatcem v pekle, snad bychom spíše mohli říci, mezi Abrahamem – symbolem života rozhodného a přes práh domu překračujícího a mezi životem bohatcovým, který se právě zde projevuje ve své nahotě a vyprahlosti a hrůzné prázdnotě.
První, co se zde říká jest – tenhle život je tvoje jediná příležitost k tomu, abys něco udělal, abys jej naplnil smyslem, věčností. Pak možnosti končí. Křesťanství trvá na jedinosti a jedinečnosti života člověka právě pro tento mravní imperativ, pro jasné zdůraznění této jedinečné a jediné možnosti. Pak už není místo na svlažování rtů kapkami a nasycování drobky a dotyky a setkání. Pak už nemůže ani Lazar za boháčem a ani boháč za Lazarem.
Rozhovor těch dvou ovšem pokračuje. Ten boháč má bratry. Už jsme si řekli, že má, žel, mnoho bratrů. Snad miliardy bratrů. Ten člověk se zmařeným životem má touhu je varovat. Odpověď Abrahamova je jednoduchá: Mají Mojžíše – to je zákonodárce, a proroky – to jsou ti, kteří k zákonu života navraceli, ať poslouchají je. Ale tu ten nebožtík namítne a žádá: na tak, otče Abrahame, ale kdyby někdo vstal z mrtvých, kdyby se stal ten zázrak, aby byli vyděšeni nebožtíkem, pak by jistě svůj život obrátili jiným směrem. Jak těžce dopadne konečná odpověď: mají vše: nedají-li se přesvědčit Mojžíšem a proroky, nedají se přesvědčit ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
To je závažná řeč, protože ji říká Ježíš Kristus, o kterém tvrdíme, že z mrtvých vstal. A je to o to závažnější výpověď proto, že i když vstal, je svět plný bratrů bohatcových, kteří ani přesto svůj život neobrátili a práh svého domu nepřekročili, ba ani se o to nepokoušejí.
Poslední věc, kterou jsem už naznačil: to, že s bohatcem v pekle mluví otec Abraham, není náhoda. Nejde jen o to, že je to jakási mýtická postava dějin Izraele. Jde právě o to, že Abraham stojí na počátku Písma jako ten, kdo práh otcovského domu překročil a vyšel do neznáma, do jakési země zaslíbené, přeloženo, do života smysluplného, vydaného a vydávajícího se, drobícího se. Abraham je v tom příběhu protikladem boháčovým, člověkem, který je na cestě a potkává Lazara a dotýká se ho a jeho šeredné vředy léčí.
Co závěrem? Příběh, podobenství pro tento život. Přátelé, lidé, kteří dřepíme za prahy svých práv a soukromí a obstarávání sama sebe. Zkusme vyjít a setkat se s Lazarem. Zkusme se zeptat, co je to onen Zákon a oni proroci a k čemu nás to volá. Hle, je to velmi blízko a je to velmi potřeba. Překročme práh. Pak z se z bezejmenných bohatců stanou Abrahamové – ti, kteří mají jméno a smysl a v jejichž lůnu může spočinout Lazar. Ámen
Autor: Tomáš Molnár