Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.
Slova Dt 6, 4 – 9, jsou slovy, která byla základním vyznáním Izraele a Židé je jako své vyznání hlavní používají dodnes. Nepochybně se slova tohoto vyznání modlil i sám Ježíš Kristus. Skrze něj a díky němu jsou to také slova vyznání našeho.
„Slyš“
Slyšet nějaká slova neznamená jen zaslechnout zvuk, ale znamená to, že k vyřčenému zaujmu nějaký postoj – buď odmítavý, nebo souhlasný. Přikazuje-li se zde slyšení, pak jsme k jednoznačnému zaujetí postoje vyzváni. Slyšet tedy, jinak řečeno, znamená také rozumět a nakonec v případě vyznání také poslechnout. Máme jen slyšet. Není tady nic o dívání se, nic o hmatání. Víra je ze slyšení, nikoli z dívání se a uchopování. To má i v naší době, nebo možná právě v naší době televizí a videí a počítačů veliký význam. Prý, když se díváte na televizi, nemusíte mít žádnou představivost, vše je pro vás hotové, připravené. Nic už dále nerozvíjíte a zůstáváte vůči obrazovce pasivní. Jinak je tomu už při poslouchání rádia či četbě, kde se vaše vlastní obrazotvornost musí zapojit, jste vtaženi do děje vyprávěného, ztotožňujete se s postavami – musíte myslet, představovat si, být sami účastníky děje, vyprávěné se stává součástí vašeho života. Slyšet je lepší než vidět.
Slyšet předpokládá, že se toto vyznání říká nahlas. Člověk má slyšet svůj vlastní hlas a hlas druhého, který tatáž slova přeříkává se mnou. Zároveň si všimni, že slyš je slovo v rozkazovacím způsobu čísla jednotného – jsi to ty sám, kdo má slyšet, jakoby nikdo jiný. A také je to tak, že s ostatními, se kterými říkáš ono SLYŠ se stáváš před jedinou Boží tváří jedním.
IZRAELI
Izrael je nepochybně dnes stát, který obývá národ, který se nazývá Židé. Při vší úctě, tuto skutečnost našich dní sem teď nechci míchat. Izrael je totiž především druhé jméno praotce Jákoba. Jméno „Jákob“ nám Písmo vykládá jako „úskočný“. A skutečně Jákob po značnou část svého života jednal prazvláštně úskočně – až do chvíle, kdy se utká s Hospodinem, kdy se musí skutečnosti svého života, své vyvolenosti, která se nesnese s úskočností, podívat do tváře. U potoka Jabok se jeho život proměňuje a on dostává toto nové jméno – Izrael – Zápasí Bůh. Z toho zápasu vyjde chromý, dokonce prý neschopný plodit děti. Od něj se pak celé společenství vyšlé z jeho synů nazývá Izrael – společenství, do něhož se my cítíme včleněni. Co z toho plyne – jsme nové společenství, které opouští a musí opouštět běžnou lidskou úskočnost, společenství „zápasících“ s Bohem, společenství, o které zápasí Bůh, se kterým zápasí Bůh (tam, kde bychom se rádi ke svému úskočnému lidství vraceli) a pro které zápasí Bůh. Z pohledu vnějšího jsme jakoby slabí – kulhaví a ze sebe třeba málo schopní. A přesto jsme, přesto máme naději – protože s námi, za nás a o nás zápasí Bůh.
Hospodin
„Hospodin“ je staročeské slovo. Podobné najdeme třeba v ruštině, kde znamená „pán“. Překládáme jím takzvaný tetragram JHVH, kterému říkáme Boží jméno. V překladech bible do jiných jazyků najdete ono Pán – v němčině HERR, angličtině LORD. Myslím, že je dobře, že čeština má pro jméno Boží zvláštní slovo a jsme tak ve výhodě oproti jiným jazykům. Hospodin – JHVH – bylo jméno, které se nevyslovovalo a dodnes nevyslovuje. Nevíme, jak zněly jeho samohlásky. Někteří se ho pokoušeli rekonstruovat a tvrdí, že se čte Jahvé. Jistě znáte náboženskou skupinu, která si říká Svědkové Jehovovi – ti se domnívají, že čtou toto Jméno správně, ale je to pouhé neporozumění. V hebrejštině, kde se samohlásky připisují nad a pod písmena jako takzvaná punktace, jsou totiž k tomuto jménu přiřazeny samohlásky slova Adonaj – což znamená Můj Pán.
Proč se ono jméno nevyslovovalo? Protože jméno bylo v dávných dobách něčím, a leckde a u leckoho tomu tak ještě je, s čím se dalo čarovat. Samo slovo „jméno“ nese pozůstatky tohoto pojetí – jméno – jmíti – uchopovati. Člověk, který znal jméno druhého, mohl ho, anebo si to alespoň představoval, uchopovat, manipulovat s ním, vládnout s ním. Když pohan znal jméno svého božstva, mohl ho volat a jeho bůh ho „musel poslouchat“ na slovo. Jinak je to s Bohem Izraele, Hospodinem. Je zakázáno s ním manipulovat, uchopovat jej. On je to vlastně totální nesmysl, že by vůbec Pán Bůh mohl být člověkem uchopován. Nakonec jde o to, aby ses to, člověče, v žádném případě nedomníval. A domníváš-li se to, pak už jsi od pravého Boha na hony vzdálen a sloužíš jenom nějaké své představě. Abychom této představy byli uchráněni, nevyslovujeme ono Jméno. Židé místo něj říkali ono zmíněné Adonaj, nebo jen Jméno – Šém, nebo Adošém – Jméno Pána, nebo také třeba Šámajim – Nebesa. My říkáme toto Hospodin. Přesto jde o jméno. Znát něčí jméno bylo dříve téměř výlučnou výsadou členů rodiny. Znát Boží jméno znamená, že je to někdo nám blízký, v tomto případě z vlastní vůle nám blízký, vlastním skloněním. Hospodin je ten, kdo se nám přibližuje, kdo k nám sestupuje, kdo je nám blízký. To je veliká a podstatná věc jména Hospodin.
Bůh
Slovo Bůh naopak mluví o vyvýšenosti, o naprosté svrchovanosti. Bůh je slovo, které spojujeme s nebesy, s něčím, co je od nás vzdáleno a my toho nedosahujeme. Vyvýšenost Boha či bohů byla spojována s jejich lhostejností vůči člověku. Co by měl společného Bůh a člověk. Bůh je na nebesích a nedohlédne, zdá se, do lidského plahočení na zemi.
Nutno ovšem říci, že svrchovanost Boží nemusíme vnímat jen takto negativně. Bůh – svrchovaný Bůh, to je také řeč o naší úctě k němu. To není nějaký „hej nebo počkej“, kdosi, kdo by nám měl sloužit, kdo by měl vyslýchat naše touhy a přání, ale je to někdo, kdo je výš než my, kdo skutečně vládne.
A přesto nebo právě proto – tento vyvýšený, svrchovaný, Vládnoucí a vše Určující je NÁŠ Bůh. Není to lhostejný Bůh, ale je náš, k nám se sklánějící a jeho vůle, která je podstatnější než naše tužby a přání, platí nám, je důležitá pro nás. Náš Bůh je oboustranný pohyb – pohyb k nám ve sklánění se Božím a pohyb náš k Bohu v poslušnosti jeho vůle.
HOSPODIN JEDINÝ
Jedinost Hospodinova je veliká věc, větší, než lze pouhým rozumovým uvažováním postihnout. Je to totiž věc, která se osvědčuje v praxi. Jedinost Hospodinova stojí v protivě k mnohosti všelijakých pohanských bohů a k všelijaké náročivosti mnohých lidí, kteří by rádi bohy pro druhé byli. Mluví-li se o jedinosti Hospodinově, vyvstává mi na mysli jedna židovská píseň zpívaná rusky, která zní: „Něvěru ja nikamu i něbajus nikavo, tolka Boga adnavo“.
Jediný Hospodin Bůh není ovšem nijaká zvůle v jednání s ostatními bližními. Pravý opak je pravdou – je to řád, pořádek v tom nejlepším slova smyslu, konec zvůle. Řád lásky a práva.
Se slovem „Jediný“ na rtech prý umírají velmi zbožní Židé. Jistě, i ve smrti, která se zdá být poslední instancí v našem životě, platí toto „Jediný“, které také z ní činí instanci teprve předposlední.
Křesťanské učení o Trojici jakoby tuto jedinost rušilo. Jen ve zkratce – Trojice je naše vyjádření Boha jednajícího. Problém s Trojicí nastává tam, kde bychom toto učení chtěli nějakým způsobem učinit neměnnou a věčnou pravdou. Problém především proto, že by šlo o pokus nacpání svrchovaného a jediného Hospodina do naší lidské interpretace, která je také vždy jen předposlední.
BUDEŠ MILOVAT HOSPODINA, SVÉHO BOHA CELÝM SVÝM SRDCEM A CELOU SVOU DUŠÍ A CELOU SVOU SILOU
Hebrejština nezná slovesné časy v našem slova smyslu. Tvar, který má hebrejské sloveso „milovat“ v originále, je tvarem, snad to tak lze říci, dokonalosti a stálosti, trvanlivosti. Mohli bychom přeložit také přítomným časem: miluješ – stále miluješ a nepřestáváš milovat. Ale budoucí čas zde vůbec není špatný. Protože nikdy nejsi s tímto milováním dokonalý a nikdy nebudeš. Dokonalost lásky je vždycky před tebou jako úkol.
Mnozí mají zato, či dokonce všeobecně se má zato, že milovat Boha je těžké nebo dokonce nemožné. V souvislosti s láskou k Bohu se mluvívá o tom, že jde o jakousi jinou lásku. To, myslím, je nutné odmítnout. Není totiž žádná jiná láska. Láska je jen jedna jediná. A tou je životně nutné milovat Hospodina svého Boha. (O významu slova láska – především o slovu AGAPÉ, které známe z Nového Zákona a je převzato z řeckého překladu Starého Zákona – Septuaginty, byly sepsány celé knihy. Autoři přečasto docházejí k tomu, že jde o jakousi jinou lásku. Vycházejí při tom z učení řeckého filosofa Platóna, který lásku na základě více slov v řečtině, které tento cit vyjadřují skutečně dělil. Láska – AGAPÉ v podání tohoto křesťanského výkladu je vlastně úplně odlišná ode vší ostatní lásky, není v ní nic erotického, je prosta vášně. Jde o jakýsi sublimát lásky, o jakýsi bezpohlavní cit; to je AGAPÉ. Čáru přes rozpočet učinil v polovině minulého století Angličan, archeolog Morton Smith, který vykopal v Řecku starý ukazatel k nevěstinci, na kterém se skvěl nápis AGAPÉ. Tedy staří Řekové používali toto slovo ve smyslu erotickém, dokonce takto padlé erotiky. Věc se má, myslím, jinak. Hebrejsky se láska řekne AHBÁ (hb;)h;}a;). Překladatelé Septuaginty se snažili svým spolubratřím, kteří ovšem již nemluvili hebrejsky, ale jen řecky, zprostředkovat Starý Zákon co nejvěrněji. Při překládání hledali slova, která by byla podobná hebrejskému originálu. To je dokázáno například při překladu slova BÁSÁR (rXo’B“ – maso, tělo). Zde použili překladatelé řeckého slova SARX (sarx), a to pro stejnost slabiky SAR. O významu slova láska – především o slovu AGAPÉ, které známe z Nového Zákona a je převzato z řeckého překladu Starého Zákona – Septuaginty, byly sepsány celé knihy. Autoři přečasto docházejí k tomu, že jde o jakousi jinou lásku. Vycházejí při tom z učení řeckého filosofa Platóna, který lásku na základě více slov v řečtině, které tento cit vyjadřují skutečně dělil. Láska – AGAPÉ v podání tohoto křesťanského výkladu je vlastně úplně odlišná ode vší ostatní lásky, není v ní nic erotického, je prosta vášně. Jde o jakýsi sublimát lásky, o jakýsi bezpohlavní cit; to je AGAPÉ. Čáru přes rozpočet učinil v polovině minulého století Angličan, archeolog Morton Smith, který vykopal v Řecku starý ukazatel k nevěstinci, na kterém se skvěl nápis AGAPÉ. Tedy staří Řekové používali toto slovo ve smyslu erotickém, dokonce takto padlé erotiky. Věc se má, myslím, jinak. Hebrejsky se láska řekne AHBÁ (hb;)h;}a;). Překladatelé Septuaginty se snažili svým spolubratřím, kteří ovšem již nemluvili hebrejsky, ale jen řecky, zprostředkovat Starý Zákon co nejvěrněji. Při překládání hledali slova, která by byla podobná hebrejskému originálu. To je dokázáno například při překladu slova BÁSÁR (rXo’B“ – maso, tělo). Zde použili překladatelé řeckého slova SARX (sarx), a to pro stejnost slabiky SAR.)
Naši lidskou lásku ta Boží vždy předchází. Poznávat ji – i tomu je nutno se učit. Poznávat v každém nádechu Boží milování, ve všem, co nás obklopuje, v divu života. Svět byl stvořen láskou a z lásky. Základem života je láska.
Cit lásky má mnoho podob. Patří do ní i vášeň lásky. Jak z předešlého vyplývá, měli bychom se vyvarovat takového pojetí lásky, která by chtěla být jen jakousi spekulací, nebo jen poslušností, jak se také někdy mínívá. O vášni lásky k Bohu nás poučuje Píseň písní. Tak, jako je muž zamilován do ženy, tak, jako milý hledá milou a milá milého, tak miluje Bůh a milujeme Boha. S celým nasazením své bytosti a s celou oddaností. Chcete-li, můžeme tento druh lásky nazvat zamilovaností. Je třeba se do Pána Boha zamilovat.
Stává se nám lidem, že zamilovanost nás opouští. Že nebýváme mocni udržet v sobě stálý žár lásky. Bylo by také nemoudré domnívat se, že zamilovanost je láska celá. Milovat je ovšem celistvostí. Není to jen věc citu či pocitu, ač ani on není vyloučen. Do milování Boha patří také rozum, vůle, služba. Do milování patří člověk celý. Slova, která si ve vyznání Slyš říkáme, se nakonec více než citu na prvním místě dovolávají porozumění, rozumu.
Celistvost této lásky zní jasně v orgánech, kterými člověk miluje. Celým svým srdcem – nikoli orgán citu, ale podstata člověka, jeho vnímání a také zmíněné přemýšlení. Celou svou duší – v biblickém myšlení tím, co život činí životem. Jinak řečeno: snad celou podstatou svého života, svým dýcháním, tlukotem srdce, tepem krve v tepnách a žilách, dotýkáním se všeho, vnímáním zrakem, čichem a také nadechováním a vydechováním. Třetí způsob, jak milovat Boha, je, podle překladu, celou svou silou. V hebrejském textu je obrat nadmíru, převelice, přespříliš. Tedy doslova: Milovat budeš Boha tvým nadpříliš. Odvolávám se k tomu, že jsme společností, která má nadpříliš – velmi mocná společnost. Velmi mocní lidé. Milování Boha celou svou silou v tomto smyslu znamená, že se to také týká toho, co ti přebývá, čím vládneš jaksi nad své potřeby a přes své nároky.
Stává se, že ti, kteří přicházejí do církve, se jaksi vyděšeně ptají, zda budou muset platit salár a stává se, že ti, kteří v církvi jsou, salár neplatí. Inu, „milej zlatej a milá zlatá“, milovat celou svou silou, tím vším, co máš a co jsi, znamená platit i salár, znamená dávat tam, kde jiní nedávají, protože neví proč, protože nemilují. Dáváme vždycky jen ze svého nadbytku. Dobrým příkladem je chudá vdova z evangelií, která jde ještě dále, neulpívá jen na tomto vyjádření, ale jedná s ohledem na celý příkaz milování Boha a dává vše co měla, doslova celý svůj život.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci
Doslova: A jsou (budou) ta slova tato, která Já přikazuji tobě tento den, k srdci tvému. Výraz pro slova je používán v Písmu pro Boží výrok se vší jeho závažností a platností. Na absolutní platnosti nic nemění, že je závislá i na člověku, že jde o smlouvu. Nejde tedy o jakási libovolná slova, ale o SLOVA právě taková, s jakými Bůh tvoří nebe a zemi, o SLOVA s kterými se nebe a země buď buduje, když jsou dodržována, nebo se hroutí, když jsou porušována. (Téměř se „stvoření z lásky“ chce postavit proti „stvoření z ničeho“, (creatio ex nihilo), je-li chápáno technicky. Ale chápeme, že se tímto termínem chtělo vyjádřit , „že Bůh stvořil či tvoří bez materiálu a bez (vnějšího) nástroje; vnitřní nástroj je Slovo (Ž 33,6)“ a že láska není způsobem tvoření, ale „pohnutkou, a že tedy „z lásky“ je „ze svobodného rozhodnutí“, nebyl ničím ke stvoření nucen, chtěl tu mít někoho, koho by miloval a od koho by lásku čekal“ (Prof. ThDr. Jan Heller). Naprosto s tím souhlasíme. Jen pro prohloubení onoho „z lásky“: Láska je téměř jakoby „matérií“. V každém případě matérii probouzí. Láska je právě tím, co je schopno z ničeho utvořit něco. Myslíme na ženy, které se z lásky k odloženému cizímu dítěti rozkojí. Láska dává sama ze sebe i tam, kde pozorovatelně nic není.)
Ačkoli slovesa v celém textu nejsou v rozkazovacím způsobu, je zde celý text označen jako příkaz, přikázání– MICVA. Přikázání ve smyslu přikázání Desatera. A takové přikázání je základní podmínkou bytí, života. Naplňování přikázání je předpokladem života. Znovu se tu objevuje slovo srdce. Připomínáme, že jde o celou bytost a srdce je jejím základem, srdce je tím, co člověka činí člověkem. Tato slova jsou v základu našeho osobního bytí.
BUDEŠ JE VŠTĚPOVAT SVÝM SYNŮM
Jak velká potíž, zdá se, je s tímto požadavkem. Jak vštěpovat, když pryč jsou doby patriarchální společnosti, kde otec byl vládcem nad svými syny. Nezbývá pak, než se obrátit o pomoc k Otci, totiž k Pánu Bohu. Vštěpujeme synům a dcerám nikoli rákoskou (ačkoli ani ta, moudře a zavčasu použita není bez významu – ale asi ne zde), ale vlastním příkladem, vlastní věrností, vlastní celistvostí, důsledností vůči sobě samým, právě tak, jak to činí a jak to poznáváme, že činí, sám Pán Bůh. A modlitbou, protože se nám nedaří být celistvými a věrnými a důslednými.
Ale přece jen zde stojí „vštěpovat“, to jest i učit a třeba i nazpaměť, činit součástí života tak, jak je tomu v dalších slovech.
A budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat
Doma – to je tvůj dům, to je tvůj volný čas, to je to, co jiní nevidí, tvoje soukromí. Cesta – to jsi ty v práci a ve škole a před druhými lidmi, tvé konání i mluvení s druhými a pro druhé. Uléhání a vstávání – to je čas bdělosti a odpovědnosti za sebe sama, to není snění a spánek, ale věz, že i tvé snění a spánek tvým rozmlouváním o této věci bude nakonec určován a ty budeš chráněn od věcí nepatřičných a zlých i ve stavu, ve kterém vůle nic neplatí.
Toto stálé rozmlouvání pochopilo rabínské židovství jako nutnost memorování slov tohoto vyznání. To není hloupé. V naší tradici, kde se nememoruje a neopakuje nic, se dostáváme v dnešní době až k naprostému jakémusi „rozpliznutí“ a ztrátě pevného bodu smlouvy, a to v její podobě Zákona i Milosti, i mantinelů etických. Proto v našem sboru memorujeme toto průzračně čisté vyznání alespoň na začátku bohoslužeb. Požadavek po rozmlouvání je tu vznesen do soukromí člověka – do situace, kdy sedí doma, nebo jde cestou, do situace všedního dne, nejen dne odpočinutí. Víra je, a můžeme odkázat na vrchní řádky, věcí celého života, každého okamžiku.
Nemyslíme si, že rozmlouvání je jen opakováním či stálým vedením jakýchsi zbožných řečí. Vzpomínám na dva lidi, které jsem potkal: jeden velmi zbožný člověk, který skutečně stále o své zbožnosti mluvil a druhé ohledně stavu jejich zbožnosti vyslýchal. Těžko s ním bylo vydržet. A pak na jednu starou paní, se kterou se dalo mluvit o čemkoli, ale za vším a ve všem bylo patrné, že je nad námi Hospodin. Ale abych nehaněl příliš onoho prvního – i jeho přístup byl, myslím, poctivější, než naše mnohá snaha vyhnout se zásadnosti a vážnosti Hospodinova bytí nad námi a našeho milování Hospodina. Ještě jinak: je mi bližší škola Hillelova, která v recitaci SLYŠ ponechala volnost v čase, způsobu i prostoru. Ale je mi stále dražší škola Šamajova, která vše chtěla jasně svázat a určit, než nějaký bezbřehý libertinismus
Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima
Znamení, to je standarta, korouhev, rodový emblém. Ruka – to je tvá práce, tvé činění, tvé dotýkání. Pásek, čelenka je velmi viditelným znamením pro ostatní – jsi poznatelný. Zdá se, že je to také cosi, co brání tomu, aby ti do očí tekl pot z námahy tvé ruky – aby sis nedělal zásluhu a nepřestával pracovat rukou, na níž je znamení. Čelo – za ním máš mozek a ten je určen páskem. Mezi očima jakoby bylo jakési „třetí oko“, které je důležitějším hleděním, než očima tělesnýma a v každém případě tvé tělesné vidění je jím korigováno.
V židovstvu, jak víte, byl vzat tento požadavek doslovně a každé ráno a večer si věřící k recitaci nasazují modlitební řemínky a čelenku. Obojí je spojeno s pouzdry, ve kterých jsou slova SLYŠ. Právě tak jako u denní recitace musíme říci, že nám takové pochopení tohoto vyznání nepřipadá nemístné tváří v tvář naší vychladlosti. Uvazovat si něco na ruce – téměř, jakoby to byla zátěž, jakoby šlo o svazování rukou. To není zlý obraz – v jedné knize Chaima Potoka mluví zbožný Žid o tom, co to pro něj znamená (cituji velmi volně) – „je to svazování zvířete ve mně“.
Uvazovat si něco na ruce znamená, že jsem si vědom nedostatečnosti, svého vlastního činění, nedostatečnosti svých vlastních rukou, že jsem si vědom své vlastní hříšnosti. Toto uvázání, svázání dokonce, je pak v důsledku rozvázání, totiž osvobození k řádnému činění. Cokoli činíš, a to nejen ve chvíli vyznávání, ale vždy, protože toto vyznávání je stálým úkolem, toto milování tě neopouští, činíš, musíš činit skrze ně a korigovat své činění jím.
Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány
Napsat – to je závažná a určující činnost, píše se nesmazatelně, napsat znamená, že si napsané může také každý přečíst. Veřeje, „futra“, zárubně – to je místo, kudy vcházíš a vycházíš, to je hranice tvého bytí uvnitř a venku v tom smyslu, jak jsme o něm mluvili výše – tvého soukromí a tvého života před lidmi. Dům – to je to, co ti patří, kde jsi doma, co sis vybudoval. Ale také toto stvoření, ve kterém jsi doma.
Brány – to je podobné, ale více vtažené do pospolitého bytí – brány byly místem, kde se soudilo, za nimi byla divočina, ve které člověk žít sám mohl jen ztěžka. Brány jsou místem rozhodování o druhých. Co jiného by je mělo určovat, než Boží známost, než milování Hospodina a milování Hospodinem, aby se tvé soudy stávaly milosrdnými?
Podobně jako u řemínků je tomu i u napsání na veřeje. Židé připevňují krabičku na zárubně svých domů, které se při každém vycházení i vcházení dotknou a prsty políbí. Je žádoucí, aby naše domy, naše rodiny byly prodchnuty duchem milování Hospodina.
Jsem přesvědčen, že není dokonce jiné cesty, než milování Hospodina, než skutečná celistvost myšlení a konání, mluvení a naslouchání a psaní jedině v tomto duchu nebo spíše Duchu. Jinak se obávám, že nebudeme. Je žádoucí, aby naše konání ve společnosti bylo prodchnuto milováním Boha, abychom se přestali stydět.
Poděkování Prof. ThDr Janu Hellerovi za přehlédnutí celého výkladu a připomínky k němu. Z jeho dopisu s vděčností zveřejňuji: „Ale dovedu si ovšem také představit některé reakce na zavádění Šma do liturgie: ‚Ten náš farář z nás chce udělat židy!‘ – Ovšem, někdy je asi třeba, abychom se stali trochu víc židy, aby se z nás mohli stát křesťané. Křesťanství postavené na něčem jiném než na Písmu a tedy také na Starém Zákoně, je dům na písku. To se v dějinách církve ukázalo. Takže: Je dobře, když se lidem snažíte vyložit také to, proč to děláte. Aby pochopili, že to nejsou Vaše chutě, ale zdůvodněné teologické stanovisko.“