Bratři a sestry, Vybral jsem pro tyto bohoslužby text o modlitbě, o nutnosti se modlit. Snad v něm nalezneme společné téma, společný úkol.
Podobenství Ježíšovo vyznívá tak, jakoby hlavním tématem byla usilovnost. Ta že dokáže vše. A snad by tomu tak bylo, kdyby tu nebyl další obsah podobenství a kdyby tu nebyla ještě slova k podobenství přidaná slova o žádajících dětech a závěr těchto slov.
Přidržme se tedy vyprávění: Pán Bůh je jako přítel – soused, který šel spát. Ten přítel Bůh je tak zásadní, že jím začíná příběh, je všemu předsazen, dovíme se o něm dříve, než přijde předmět prosby. Je noc a nakoupit se nedá. A přichází jiný přítel. Kdo je oním přítelem? Zdá se, že v jistém smyslu kdokoli, kterýkoli jiný člověk. A ty nemáš chleba. Nemáš, čím bys jej uhostil, co bys mu nabídl.
Chleba je v Písmu symbolem, který jistě dobře znáte. A je to prastarý symbol. Chléb je tím, co je dáno, co se samo dává – je to, už ve Starém Zákoně, život, který si mohl žít svým životem, který je nám dán jako výživa pro náš život – drcené zrno. Chleba je symbolem rovnosti mezi lidmi, sociální spravedlnosti mezi lidmi. A nakonec, symbol nejsilnější – chleba je tím, k čemu se Kristus připodobňuje sám – chleba lámeme při večeři Páně – , Kristova smrt, Kristova oběť, symbol odpuštění, odstranění bariér mezi lidmi navzájem a lidmi a Bohem a odtud pospolitého bytí. Chleba je zcela základní potravinou a proto také symbolem nejprvnější a nejzákladnější a tedy nejdůležitější a nejhlubší věci lidského bytí. Prosba o chleba není prosbou zbytečnou. Jestliže chleba nemám, pak je to tragické a my v našich vztazích k druhým lidem nemíváme chléb. Tak je to, že se dokonce není ani o čem bavit.
A přesto přítel přichází – je to jeden přítel, vždycky jeden přítel, není to nějaké horda, ale je vždycky jeden a konkrétní. A tohoto konkrétního je třeba potkat, dát mu najíst.
Prosba, se kterou se za přítelem Bohem přichází je celá položená v téhle relaci, v tomhle vztahu – chléb je pro přítele, který přišel. Nežádá se, neprosí se za nic, co já potřebuji, ale o to, co potřebuje přítel, co přišel. Žádá se o to, co já sám nemám a nemohu mít a co je skutečným nedostatkem, důvodem smrti, nebál bych se říct, smrti hladem, smrti vztahu. Bez chleba není, proč by přítel na cestě u mě zůstal, ztratí se někde v noci a nikdy ho již nepotkám. Proto přítele Boha v noci budíme.
Ty chleby jsou tři, o které se žádá. Také číslovka tři je symbolická. Dnes je neděle svaté Trojice, takže se číslo tři dobře hodí. Zůstaňme u toho, že tři je číslovkou skutečných vztahů. Trojice Otec, Syn a Duch svatý mluví předně o vztahu k nám. A tak jako jsou tři osoby v podobenství – přítel Bůh, přítel příchozí člověk a člověk prosebník – žádající chléb, jsou tu tři chleby. Asi tak, přátelé, jako se ve starých dobách přidával jeden talíř na stůl pro příchozího Krista Pána.
Může nám připadat divné, že přítel Bůh v tom podobenství spí a nechce se nechat probudit. Může nám připadat divné, že ten, který bez přestání dělá, je najednou nějakým peciválem, který nechce otevřít a chce dál spát. Se svými dětmi leží za pecí a ty jsi vně jeho domu.
Ale když budeš bušit, dobývat se, neustávat, když to budeš myslet vážně – a v tom je zřejmě třeba se ustavičností cvičit, pak jistě otevře a ty ty tři chleby obdržíš. Kraličtí překládají krásně: Pravím vám: Ačť nedá jemu, vstana, protože jest přítel jeho, ale však pro nezbednost jeho vstana, dá jemu, kolikožkoli potřebuje. Je nutné v tom být nezbedný, zlobit, hádat se o to. Právě ale o tuto základní, nezbytnou věc, pro ni je třeba naší nezbednosti.
A pak pokračuje Ježíš obraznými výroky o otcích a dětech. Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu? Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce?
Víte, je to s dětmi a s námi v poměru k Pánu Bohu také tak, že jsme schopni si strkat místo chleba do pusy kamení, místo ryby hady a místo vajíček jedovaté štíry. Asi tak vypadají často naše prosby. A o hadech pak sníme, že nám přinesou zázračné schopnosti porozumění a o štírech, že nás svým jedem uzdraví. A takové prosby Pán Bůh skutečně neplní tak, jako bychom je my našim dětem neplnili a svým dětem kamení a všelijaké slepičince, co si do úst dokážou strkat, jim rychle z pusy vyndaváme, ačkoli ony přitom nespokojeně řvou.
Bůh nedává zlé dary, ale vždycky ty dobré, a my, ač jsme zlí, svým dětem také zlé věci nedáváme. Dá nám jistě to, co potřebujeme.
A to, co potřebujeme, je Duch svatý. Tím skonči Ježíš tenhle oddíl. Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí!“
To, co Bůh dává, o co se sluší usilovat, vlastně jediné, co dává, ale co je také jediné, o co má smysl usilovat, je Duch svatý. Proto se modlíme.
Nechci se negativně vymezovat, a proto vědomě vynechávám popis ledasčeho, co si lidé s Duchem svatým pletou. Jen dlužno říci, že jsou to pak lecjací hadi štíři, co by si strkali do pusy, takže jakékoli mluvení, neřku-li políbení od takových, bývá poněkud jedovaté a jed šířící.
Co je to, Duch svatý, kdo je to Duch svatý. Pokusím se o definici, pokud lze dělat o Duchu svatém definice. A vypůjčím si slovník našeho oblíbeného Martina Bubera: Duch svatý je Boží přítomnost, neohraničující a neohraničená vzájemnost, ve které nic a nikoho neuchopuji, nepoznávám ve smyslu minulé zkušenosti, a přesto znám vše, Boží přítomnost, ve které se ze slov odsouzení stávají slova milosti, ze slov moralistních slova cesty, ze slov nepřátelských slova otevřených srdcí. Boží přítomnost, ve které se ze všech nemožností, které kolem sebe jak hradby kupíme vůči sobě navzájem, stávají neomezené možnosti. Z nepřekonatelných překážek způsoby setkání. Z časových omezeností, ve kterých je vše okamžitě minulostí, okamžiky věčnosti, tedy skutečné hodnoty a trvalosti.
To je Duch svatý, to jsou ony tři chleby, za které prosíme, bušíme do zavřených dveří ve tmě a nemožnosti. To jsou ony tři chleby, za které se má prosit.
Modlete se! Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
Ámen