Bratři a sestry, toto je text, který náleží k dnešní neděli. Je to vlastně název dnešní neděle. Ta se jmenuje „V Božím odpuštění“. A tahle věta, toto souvětí o Božím odpuštění mluví.
Trochu mluvnice, gramatiky: v původním textu začíná tato věta slovem kí – to se dá přeložit jako neboť, nebo ale – svazuje to tento verš s verši předešlými – je to pokračování textu. V těch předešlých verších se mluví o lidském stavu v hříchu a tento verš dává jakési východisko. Toto kí se ovšem dá také přeložit jako jistě. Tedy: „Jistě u tebe je odpuštění.“ Nebo se dá přeložit jako přece: „Přece u tebe je odpuštění.“ Tak to překládají mnohé německé překlady. Odpuštění se hebrejsky řekne SLÍCHÁ. Tady je s ukazovacím zájmenem, tedy jedná se o určité, právě Boží odpuštění. Věta pokračuje slovem LMÁÁN, které je dobré přeložit jako aby, tedy abys. Odpuštění má svůj cíl v tom, co přijde, má svůj cíl v probuzení bázně, jakéhosi zvláštního strachu. Toho se některé překlady lekají, například i Kraličtí, takže tady překládají „aby uctivost k tobě zachována byla. Kraličtí oslabují původní text, což nedělají často. Ale zde to udělali. Posledním slovem je sloveso JRA, které značí tolik, co bát se, mít strach. Zde je ve tvaru, který překládáme jako působit, vzbuzovat strach, bázeň. Takže celé to zní, přidržíme-li se toho, co jsme právě řekli: Jistě s tebou – nebo u tebe – je odpuštění abys vzbudil bázeň, nebo strach. Tolik gramatika.
Na první poslech je to velmi jednoduché – jednoduchá přímá úměra. Bůh odpouští a tím vzbuzuje bázeň. Příčina a následek.
Jen drobnost tady ovšem nehraje, nemyslíte? Vždyť ta věta je podivně pomýlená v základu. Ten žalm to tady předloží jako princip Boží – takto jedná Bůh, takový je, odpouštějící. Dokonce tak jsem to jednou slyšel, že Bůh musí odpouštět, protože prostě takový je, nemůže neodpouštět a tím pádem není proč se cítit být vinným. Jaká vina, jaký pocit hříšnosti, když nám to stejně Pán Bůh odpustí. Je to vlastně nuda a ve světě holý a nepoužitelný nesmysl.
A proč by odpouštěním Bůh budil bázeň? To je už vůbec nějaký divný nesmysl. Vždyť to tak nechodí. Bázeň, strach, se totiž budí naopak přísným trestáním. Tak to chodí na světě. A občané této země dodnes vzpomínají s nelibostí na všeobecnou amnestii po revoluci – to byla chyba, kardinální chyba, která se nám vrátila ve zvýšené kriminalitě. A ono vůbec se má za to, že kdyby byl třeba takový trest smrti, pak že by se více zločinci báli a bylo by méně trestných činů. A dokonce takové tvrdé názory prosazují politické strany křesťansko pravicové – třeba ono třikrát a dost – jedno něco provedeš a jdeš do vězení, podruhé něco provedeš a jdeš do tvrdšího vězení a na delší dobu a potřetí a už tam zůstaneš nadosmrti. Větší tresty, větší postihy, více strachu, více bázně, více poslušnosti zákonů. Utáhnout ten šroub, zavést pořádek tvrdostí a postihy – to je logické – strach je důsledkem postihu, nikoli odpuštění. Takový bodový systém na silnicích, to je praktická ukázka toho, jak je nutno trestat, aby se lidé báli a jezdili slušně. Kam bychom přišli, kdybychom odpouštěli, všechno by se nám zhroutilo.
Ale ano, je to tak. Jenže problém téhle výpovědi pramení z našeho uchopování reality. Pramení z toho, že zapomínáme, že se tady mluví o Bohu, a ne o nějakém samozvaném či zvoleném vládci světa. Bůh, který je skutečným vládcem světa. Bůh, od kterého vše vychází a ke kterému vše směřuje. Žádný člověk, žádná společnost, ani tato zeměkoule jako celek, ani vesmír, nic z toho nesměřuje k nějakému vládci. Ti všichni jsou jen předposlední. Ti všichni musí budit strach tresty, protože po nich nakonec nikdo netouží a neprahne. Ale tresty, jakkoli jsou třeba nutné, přátele, pouhá represe, ta je jen tlakem, který jakoby vše stlačí, ale neodstraní. A je-li tlaku, útlaku a z něj pocházejícího strachu příliš, pak to jednou bouchne. Společnosti, které jsou na strachu postaveny, nakonec skončí v krvavé revoluci. Víme, že každá společnost nakonec musí nějaký tlak vyvíjet a tím pádem působit strach. Ale o tom tady řeč není. Bůh je totiž vládce jiné třídy, je to ten, ke kterému vše směřuje a po kterém nakonec, byť nevědomky všechno touží. Augustin to vyjádřil kdysi slovy: „Lidské srdce je neklidné, pokud nespočine v jeho rukou.“
Poznat Boží opuštění, ovšem příteli, to není poznat nějaký Boží automat, že jako nemůže být jiný, než odpouštějící. Poznat Boží odpuštění je nalézt smysl života, význam svého bytí. Dojít až k Bohu a tam se třást a bát, protože to vše před tím byl jen omyl, jen bloudění, jen ztracené bytí. Ten žalm začíná slovy: „Z hlubokosti“. Snad to nejdříve znamená dojít do hlubokosti, z žaláře temného, zpívá jedna píseň, snad to nejdříve znamená dojít až na dno svých možností, rozeznat sama sebe jako toužícího po Bohu. V každém případě i ten strach je pak jiný, než strach způsobený rádoby vládci tohoto času. Je to strach, bázeň osvobozující, strach a bázeň poznání, strach a bázeň, která uvádí člověka na jinou cestu jako osvobozeného, nikoli jako utlačeného.
Přesto, co jsem teď řekl, by se snad mohl někdo zeptat: Jak to ovšem poznám, že mi Bůh odpouští? Po pravdě řečeno, těžko se to lidem poznává a ta cesta, kterou jsem načrtl v předchozím odstavci, jakoby byla pro mnohé uzavřená, nedostupná, vzdálená. Možná, že nedostupná a vzdálená nakonec nějakým způsobem nám všem. Odpouštějící Bůh – prý automat na odpuštění. Jaký je to automat, to lze vidět, číst, vnímat v příběhu Božím, v příběhu Ježíše Krista. Jaký to je automat na odpuštění, nebo spíše jak to není automat na odpuštění, ale ten, kdo v odpouštění trpí a bere vinu na sebe – to lze číst a vnímat v Ježíšově příběhu. Číst, vnímat a bát se.
Tak daleko to dochází s lidskou neschopností, že Bůh musel sestoupit až sem a sestupuje až sem, až do utrpení a smrti – tolik stojí Boží odpuštění, přátelé, to je Boží odpuštění. A to budí bázeň, rozumíš-li.
Jak poznat Boží odpuštění? Vydat se na cestu odpuštění s ním. Naprosto nelehká cesta ve světě, ve kterém lidé slyší jen na tresty a na strach z trestů. A každý, kdo se na takovou cestu vydá, by si měl její úskalí uvědomit, zvědět o nich. Je to totiž cesta kříže. Jiná taková není. Ale je to cesta, v jejímž průběhu potkáváš lidi, kteří nekonají dobro ze strachu před trestem, ale proto, že dobro má smysl, cesta, na jejímž konci jest a již ho zahlížíš, Bůh, a třeseš se bázní, ale je to bázeň radosti.
Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí. Ámen
Autor: Tomáš Molnár