Text: BKR Matthew 12:46 A když on ještě mluvil k zástupům, aj, matka a bratří jeho stáli vně, žádajíce s ním promluviti. 47 I řekl jemu jeden: Aj, matka tvá i bratří tvoji stojí vně, chtíce s tebou mluviti. 48 On pak odpovídaje, řekl tomu, kterýž k němu byl promluvil: Kdo jest matka má? A kdo jsou bratří moji? 49 A vztáhna ruku svou na učedlníky své, i řekl: Aj, matka má i bratří moji. 50 Nebo kdož by činil vůli Otce mého nebeského, tenť jest bratr můj, i sestra má, i matka má.
CEP Matthew 12:46 Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. 47 Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ 48 On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ 49 Ukázal na své učedníky a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři. 50 Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“
Na začátek: velmi si vážím rodiny jako instituce, jsem vděčný za její vztahy, za děti, ženu. Je to všechno moc dobré a chápu i společenský přínos rodiny. Ale zde bude řeč o něčem jiném.
Kdybyste hledali paralelní příběh k tomuto vyprávění v Markově evangeliu, zjistili byste, že tam je Ježíšova reakce vysvětlitelná. Marie s bratry Ježíšovými přichází proto, že mají za to, že se pomátl na rozumu. Proto ho chtějí odvést domů a tam asi zavřít a hlídat. Ježíšova reakce tam má důvod víc než zjevný. Matouš tenhle motiv ve svém vyprávění vynechal a je tak Ježíšova odmítavá reakce jakoby v luftu – Ježíš popře funkci rodiny a jakoby ji odmítl.
Text je součástí kontroverze s farizei a s jejich výkonností, v přímé návaznosti na řeč o návratu nečistého ducha, kterou jsme měli nedávno před sebou. A ještě když právě tohle říká, objeví se jeho matka a jeho bratři, jakoby oni byli těmi duchy horšími, co ho chtějí uchopit a někam navrátit, zvrátit to, co říká zpátky do jakéhosi slušného, nepřečuhujícího průměru.
Je tu zvláštní disproporce i mezi tím, k čemu se církev a třeba křesťanské strany hlásí ve svých programech a mezi tímhle postojem Kristovým. Církev a křesťanské strany jsou zastánci tradičních hodnot, mezi které patří rodina. Je to jistě velmi římskokatolické – pěstování rodiny, ale nakonec obecně křesťanské – rodina jako základní stavební prvek církve. Zastánci tohoto pojetí budou jistě argumentovat praotci a jejich rody, rodokmeny, které se s železnou pravidelností opakují ve Starém Zákoně a vejdou v Ježíšových rodokmenech i do Zákona Nového. A jistě by se dalo mluvit i o mnohých Ježíšových slovech, která rodině a jejím vztahům přejí – o nerozlučitelnosti manželství v tomto
evangeliu, v Janově evangeliu Ježíšova péče o matku ještě z kříže, kdy ji svěří Janovi jako synu a jí svěří Jana jako syna. Ohled na rodinu a vědomí důstojnosti rodiny najdeme i v Zásadách Českobratrské církve evangelické z roku 1968, kde stojí, že „církev se opírá o rodiny jako o své pilíře“.
Teď ještě zacituji z kontroverzní řeči Miloše Rejchrta na posledním farářském kurzu v Praze a vytrhuji z dalších souvislostí, protože tam dále třeba mluví Rejchrt o sexualitě – tu vynechávám. „V Zásadách ČCE z r.1968 stojí: „církev se opírá o rodiny jako o své pilíře“. Co s tím o půl století později, kdy se téměř zouplna naplnilo přání Bedřicha Engelse, aby „monogamní rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti.“? Monogamní rodina přestala být pilířem církve. … Jsme na tom jako naši současníci obecně, snad jen tu a tam s mírným zpožděním. Zkrátka rodina, ani ta farářská, dnes pilířem církve není. Nu a bez pilířů stavba stát nebude. Takže buď řekněme, že ta metafora s rodinami jako pilíři církve se našim otcům moc nepovedla, anebo řekněme, že je výstižná, a že se ČCE vskutku hroutí. Však i učedníci Ježíšovi dokázali hlasitě zvolat „Pane, zachraň, hyneme“ a dobře, že tak zavolali.“ Snad bych ještě dodal, že z výkazů třeba našeho seniorátu je zřejmé, jak církev nepečuje o rodiny jako celky, ale spíše o jejich torza. Jde nám práce s dětmi, pak je velká díra, protože mladé mezi 16 – 30 roky spíše nemáme. Pak se mnozí? – někteří vrací a ptají se. Ale ona celkovost rodinné sepjetí, už zde není. Když se podívám na náš sbor, vidím spíše jednotlivce, nikoli celé rodiny.
A tak tedy „Pane, zachraň nás!“ Prosme s tímhle textem.
Čtu v něm, a to i vzhledem k souvislostem, že víra je vždycky rozhodnutím jednotlivce, Není rozhodnutím rodiny, tradic, dokonce ani takové pospolitosti, která si říká církev. Když přijde matka a bratři Ježíšovi, stojí, podle ČEPu venku, doslova ovšem, a tak překládají třeba kraličtí, „stojí vně“. A když bychom hledali to nejvlastnější, vně čeho stojí, pak dojdeme k údajům „tehdy“ a v „ten čas“ a zjistíme, že je to čas vlamování se království nebes, přítomnosti Spasitele, okamžiku, který se rovná věčnosti. A matka Ježíšova, biologická matka Ježíšova a jeho biologičtí bratři stojí vně. To není jen údaj prostorový, ale předně údaj smyslu – oni nejsou součástí děje a nejsou posluchači Ježíšových řečí a nejsou ani jeho učedníci. Je zde jen jejich biologický nárok.
U něho se zastavím. Marie i bratři jsou součástí širšího společenství Izraele, židovského, který jakýmsi způsobem, daleko později dokonce více než jiná společenství, byl postaven na rodové posloupnosti. Jsou součástí čehosi, čemu bychom mohli také říkat církev, totiž církev v jejích lidských předpokladech a ustrojeních, církve stojící na rodinách co pilířích. A přesto stojí vně toho, oč Kristu a příběhu evangelia jde. Když jsem zmínil rodokmeny na počátku evangelií, je tam rodová linie, pravda, ale ta je nakonec u Ježíše vždycky přetržená podivným vyprávěním o narození z panny. Ona tam vlastně už není. Nadto vězte, přátelé, že nám v létě bratr Kunke vyprávěl o tom, jak každý jedinec je sice dítětem svých rodičů, ale už v těle matky se tvoří něco zcela nového a vlastního, takže člověk je dítětem svých rodičů – jinak to ani nejde a je to tak dobře, ale je také jedinečným a samostatným člověkem. I v něm, je rodovost přetržena, což, buďme upřímní, je nakonec nadějí každého člověka.
Kdosi Ježíšovi řekne: Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí vně a chtějí s tebou mluvit. Stojí opět vně a mají nárok. Zde nutno opět říct, že vcházejí do onoho okamžiku věčnosti, do svrchovaného času a něco chtějí. A na to Ježíš odpoví velmi tvrdě a odmítavě: Kdo je má matka a moji bratři? Tihle to nejsou. A ukáže na učedníky, na následovníky, na ty, kteří nestojí vně, a řekne: Hle, moje matka a moji bratři. Jsou to ti, kteří jsou rozhodnuti, ačkoli co se biologie týče, nemají s Ježíšem z Nazaréta společného nic.
Ale to je ještě příliš málo. V té odpovědi Ježíšově je toho víc. Nejde totiž o lidskou vůli a lidské rozhodnutí, nebo jinak, lidská vůle, jakkoli i ona zde má své místo a lidské rozhodnutí, bez nějž by věc nešla, jsou jen cestou. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka. Ústřední věcí je vůle Boží, Bůh sám, a člověk sám o sobě, člověk jakožto syn a dcera rodičů a sourozenec, ba dokonce i jako onen samostatný a svrchovaný jedinec je upozaděn, vystředěn. Člověk do situace království nebes vstupuje jako k hotovosti, kterou bere do ruky, stává se jeho vlastní a činí ji – ale ona je už připravená.
Sumou, církev tvoří takto rozhodnutí a přijatí jednotlivci. Jinak to nejde. To nevylučuje výchovu dětí v církvi, práci s mládeží, ale nakonec vždy bude muset jít o jednotlivé lidi, kteří Boha položí za střed svého života. A odtud pak budou bratry a sestrami a matkami.
Ještě jednou: to není nic proti rodině a jejím vztahům, ale jistě na tom nepostavíme církev a to, co církev být má – počátek nového věku. Na rodině, na krvi a půdě se stavěly zcela jiné systémy, a o těch jsme snad poučeni, že byly, slabě řečeno, nakonec velmi škodlivé. V tomhle punktu nemusíme nad církví, která je tvořena spíše jednotlivci a nikoli rodinami, lámat hůl. Jde o to, aby to byli jednotlivci, kteří činí vůli Otce v nebesích.
Amen
Pořad bohoslužeb – neděle Quinquagesimae, 2. března 2014, JL, TU
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Hospodine, buď mi skálou záštitnou, buď opevněným domén pro mou spásu. Tys můj skalní štít a pevná tvrz má, veď mě pro své jméno a doveď mě k cíli.
Píseň: Ž 33
Modlitba podle A2:
Králi věků nesmrtelný, z lásky k nám šel tvůj Syn do Jeruzaléma, aby naplnil předpovědi proroků. Dobrovolně se pro nás dal ukřižovat. Zachránil nás z moci toho Zlého.
To vše je před světem skryto. I my, kterým jsi to tolikrát ve svém slově a u svého stolu zjevil, vždy znovu propadáme slepotě. Smysl utrpení tvého Syna se nám ztrácí. Starý člověk v nás nechce zápasit s hříchem. Vzpírá se jít cestou oběti a služby.
Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Nauč nás milovat tě v bližních, kteří potřebují naši pomoc. Dej, ať znovu uslyšíme tvůj hlas, nově a čerstvě uvěříme, prohlédneme ze své slepoty. Dej to nám i všemu svému lidu, který se dnes shromažďuje. Amen.
Čtení: Iz 58, 1-12
Píseň: 433
Kázání:
Píseň: 236
VSS
Ohlášky
Přímluva: (podle A2)
Bože, ty jsi vzkřísil svého Syna, kterého jsme my lidé zavrhli a zabili. Tobě patří čest a sláva za to, že ses od nás neodvrátil, že dílo tvé lásky pokračuje.
Pane Ježíši Kriste, tys přišel, aby se i tomu nejposlednějšímu dostalo slitování. V tom je naše naděje, za kterou ti dobrořečíme.
Duchu svatý, pomoz nám, abychom Božímu dílu správně rozuměli a Kristovo smilování všem přáli.
Bože, vyslyš nás, když tě prosíme za všechny, kterým v jejich utrpení nedovedeme pomoci. Dnes se přimlouváme zvláště za slepé a němé a hluché. Dej jim trpělivost, ale i přátele, kteří by jim pomáhali nést jejich úděl. Obracíme se k tobě v jistotě, že ty můžeš a chceš pomoci. Ukazuj nám, kde můžeme pomáhat my. Dej, ať rádi činíme, co učinit lze.
Modlíme se za náš sbor, za naši církev a za všechny, kdo v našem národě a v celém světě vzývají Kristovo jméno. Otevři svému evangeliu cestu ke všem hledajícím a bloudícím.
Vyslyš, Pane, tiché prosby, které ti nyní každý z nás předkládá. Následuje tichá modlitba.
Bože, toto jsou naše prosby. Vyjdi nám vstříc a dej nám spatřit svou slávu. O to tě prosíme ve jménu Pána Ježíše Krista
MODLITBA PÁNĚ
a jeho slovy tě všichni vzýváme: Otče náš, který jsi v nebesích …
Poslání:
EP Ezekiel 18:20 Duše, která hřeší, ta umře; syn nebude pykat za nepravost otcovu a otec nebude pykat za nepravost synovu; spravedlnost zůstane na spravedlivém a zvůle zůstane na svévolníkovi. 21 Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hříchů, jichž se dopouštěl, a dbal by na všechna má nařízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít, nezemře. 22 Žádná jeho nevěrnost, jíž se dopustil, mu nebude připomínána, bude žít pro svou spravedlnost, podle níž jednal. 23 Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ? 24 Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? Žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány, zemře za to, že se zpronevěřil, za svůj hřích, kterým se prohřešil. 25 Vy však říkáte: »Cesta Panovníkova není správná.« Nuže, slyšte, dome izraelský: Má cesta že není správná? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? 26 Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a dopouští se bezpráví, umře za to; zemře pro své bezpráví, jehož se dopouštěl. 27 Když se však svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě.
Požehnání:
Požehnej tobě Hospodin a ochraňuj tebe, Hospodin rozjasni nad tebou svou tvář a požehnej tobě, obrať Hospodin tvář svou k tobě a dej tobě pokoj.
Píseň: 679