Text: J 6,48 – 69
Sestry a bratři,
text jsem vybíral s vědomím vašeho týdenního tématu. A snad s vědomím, že buď toto téma zasahuje celý život, nebo je jen náboženským těšením. Nebo jinak řečeno: v zásadě souhlasím s Kalvínem, ač mám jinde vůči němu své lidské výhrady, že večeře Páně jest nám zde zanechána ve své hmatatelné formě pro naši slabost a slaboduchost. Najdeme to nakonec v tom textu samém – Kristovo slovo je již onen chléb a krev, jakkoli se jde k archetypu totemismu a pojídání totemového zvířete, chcete-li.
V zásadě nás na tom textu musí zajímat jedna jediná věc: Proč takové pohoršení, které vede až k odchodu mnohých učedníků, takže jich zůstane jen dvanáct? Proč je Kristova řeč strašnou řečí a proč by měla být strašnou, jakkoli nutnou – takovou přece byla pro těch dvanáct, kteří zůstali a my se cítíme být jejich potomky.
Rudolf Bultmann kdysi za II. světové války napsal odvážný výklad Janova evangelia. Je k dispozici v mnoha vydáních až do nedávné doby. A Bultmann radí, abychom pokaždé, když čteme v Janově evangeliu židé, četli svět. Spor je zde se světem a ti, kdo odešli, se vrátili zpět do světa. Je to svět ve svém odporu vůči Kristu, svět, který ho nepoznal a nechce poznat jako Spasitele.
Rozumějte dobře Janovi – to není svět ve svých dolních úvratích, ale svět naopak ve svém výkonu, ve svých tak zvaných mravních výšinách a výkonech a snahách. Jestliže je Kristovo tělo a krev jeho slovo a on jako Slovo, pak je mana na poušti nakonec něco tak zásadního, jako Zákon, a to Zákon Hospodinův a židé co svět jsou vrcholem světa snažícího naplnit vznešené mravní poslání člověka. Židé jsou svět u Jana, ale je to také církev, spíše v jejím instituční podobě, církev tak vehementně se snažící mravně působit ve světě a mravně svět napravovat, být příkladem – hleďte, co všechno děláme a jak jsme tak vůbec prímoví kluci a holky. Mana na poušti není málo a lze o ní psát knihy a dlouze mluvit, či si dlouze stýskat, jak málo mravnosti jest a jak upadá školství a osvěta a kultura a tak dále a tak dále. A my jsme tu přece proto, že víme a do společnosti to navrátíme.
Ale naproti Kristu je to svět a svět zatracený, svět ke smrti směřující – svět bez naděje. Všechny lidské hloubky, jaké jen lze z tohoto světa čerpat – všechny naše úžasné hloubky, přátelé, nás samých ponechaných sobě samým, jsou asi tak přehluboké, jako je mělký talíř.
Kristus do světa a pro svět vstupuje jako chléb věčný. Kultivovaný svět lidské snahy a mravnosti odmítá přijmout, jakoby sestoupit, ale je to opravdu jen jakoby, na úroveň totemistické hostiny, čerpání síly někde hlouběji. A hlavně: poznání sebe sama. Zahodit onen mělký talíř vlastní hlubiny – zrcadlo narcisovo a podívat se do hlubiny opravdové, pod onen talíř a pod ono zrcadlo a zahlédnout svou vlastní ubohost. Protože přijmout Krista, jíst – doslova žvýkat, praví se v řeckém textu, Kristovo tělo a pít jeho krev, znamená poznat teprve sám sebe a shledat se prázdným a ubohým.
Proto je ta Kristova řeč strašná a mnohým se do ní nechce a odejdou, vrátí se zpět narcistnímu světu, do záhuby, do smrti.
Že věc je pro nás složitější, plyne, sestry a bratři, z příběhu Korintských – jak přepěkně a nábožensky zahrnuli i večeři Páně do svého světa a výkonu a spokojenosti. Nábožensky to zvládli. Je s podivem, že dokážeme i Kristovu oběť zprznit. Proto ta Pavlova přísnost a kéž nám zazní do našich náboženských útěků a útěch a do společenských selanek, které jsme schopni i my z večeře Páně dělat – ze znamení Kristovy oběti, smrti pro náš hřích, dělat.
Nepouštím se, přátelé, do výkladu slov o nanebevstoupení – ta jsou dokonce ještě děsivější a ponechávám si je sám k rozvažování k příslušnému svátku, který s rozpaky vnímáme jako teologii slávy rané církve – ale ono je to zřejmě jinak.
Neodešli všichni. Učedníci zůstali. A na Kristovu otázku odpovídá Petr vyznáním: Kam bychom šli. Ty
máš slova věčného života. Oproti mnohým, co odešli, je to jen asi hrstka. Ale kupodivu je dostatečná
z pohledu Písma.
Zůstali ti, kteří poznali skutečnou cestu dopředu, k životu. Ti, kteří nám zanechali svědectví o Kristově oběti a často nepříliš lichotivé svědectví o sobě samých. Protože jít s Kristem, k životu, jíst, žvýkat jeho tělo a pít jeho krev znamená žít kající život, život ve kterém je člověk sám vystředěn, ve kterém se nevnímá jako výkonný a dosahující, ale jako zachráněný. A tím života nejen dosahující, ale dokonce předávající. V tomhle životě začíná dokonce i ona skutečná mravnost a výšiny člověka, které ti snaživci nakonec nedosáhli.
Pane, ke komu bychom šli, ty slova věčného života máš. Ámen
Pořad bohoslužeb – neděle Quasimodogeniti, Janské Lázně, Trutnov, 27. května 2014
SLYŠ
Pozdrav: Pokoj vám!
Introit: Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.
Píseň: 492, 1-6
Modlitba – podle A2:
Bože, poslal jsi svědky svého ukřižovaného a vzkříšeného Syna Ježíše a nepřestáváš je posílat ani dnes. Pane Ježíši, Synu svatého Boha, který tě ze své otcovské lásky poslal k nám na svět, abys uzdravoval nemocné, osvobozoval od démonů spoutané, přivedl k bázni pyšné a všecky ubožáky a hříšníky obdaroval důstojností, zastaň se nás hned zrána. Nabyli jsme sílu spánkem a dobrým pokrmem. Nový den je před námi. A přece není v našem srdci dost důvěry v tebe vzkříšeného. Ty sám nás oslov laskavým slovem, ty jediný znáš naše jména, abys nás povolal k životu víry. A vkládej i do našich úst novou řeč k potěšení bratrstva věřících, ať tě s novou radostí a plni tvého života vyznáváme, oslavujeme tě a věrně ti sloužíme spolu se všemi tvými svědky po celé zemi a jednou v nebesích. Tobě buď s Otcem i svatým Duchem sláva a čest navěky. Amen.
Čtení: I. Kor. 11, 17 – 32
Píseň: 466
Kázání:
Píseň: 693
Ohlášky
Píseň: 254
Přímluva:
MP
Poslání:
Galatians 6:14 Já se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.
Požehnání:
Požehnej tobě Hospodin, a ochraňuj tebe. Osvěť Hospodin tvář svou nad tebou, a buď milostiv tobě. Obrať Hospodin tvář svou k tobě, a dej tobě pokoj.
Píseň: 253