Kázání na neděli 5. července 2015 – br. farář M. Rejchrt

1. čtení: Lk 5,1-11 (perikopa 5. neděle po sv. Trojici)

2. čtení: Ž 31,6 Do rukou tvých jsem složil i duši svou, tys vykoupil mne, Hospodine, Bože pravdivý (překlad Viktor Fischl)

„Verš …v ruce tvé, Pane Bože, poroučím duši svou… opakoval hlasitě a vesele, že okolostojící jej dobře slyšeli“, napsal ve své zprávě o Husově upálení Petr z Mladoňovic. Jestli on úplně všechno dobře slyšel a zcela věrně zapsal, to s jistotou tvrdit nemůžeme. Že by si to ale všechno jen tak vymyslel, aby ze svého milovaného učitele učinil postavu téměř kristovskou, to určitě ne, však měl a dodnes má Hus dost nepřátel na to, aby Mladoňovicův report usvědčili z falšování dějin.

Proč ale o tom mluvím: líbil se mi třídílný hraný film České televize o Janu Husovi – až na ten závěr. Ve filmu se Hus na hranici nemodlí, jenom se dusí, kašle a křičí bolestí. Dle Mladoňovice Hus v plamenech nejdřívě zpívá a pak už jen křičí, ale jeho křik má obsah: „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“, to jsou poslední Husova slyšitelná slova. Pan režisér slova vykřičené Husovy modlitby vynechal, asi se mu to zdálo příliš krásné, než aby to mohla být pravda.

Jenže ona je to pravda, že čas od času dobře připravení lidé i ve chvíli bolesti volají správným směrem ta správná slova.

Poslední slova Husova byla vyznání víry: „Ty jsi Kristus, syn Boha živého“, pověděl už u Cézareje Filipovy Šimon Petr. Hus tento výrok převzal a ještě dodal prosbu „smiluj se nade mnou“. Kdo prosí, očekává. Hus už u konce s dechem tedy očekává , že syn Boha živého se smiluje, prokáže svou milost, svou lásku, i když plameny už nikdo neuhasí, ani on, a bolest ukončí až smrt.

Ó nejmilejší Kriste, táhni nás slabé za sebou, neboť ty-li nás nepotáhneš, nemůžeme tebe následovati… bez tebe nic nemůžeme učiniti… dej ducha hotového,srdce neohrožené, víru přímou, naději pevnou a lásku dokonalou,abychom za tebe nasadili život svůj trpělivě a s radostí“ – tak se Hus modlil a v dopise Janovi z Chlumu 14 dní před upálením svou modlitbu zaznamenal. Hus věřil v Krista vroucně, osobně, žádostivě.

V již zmíněném filmovém díle je Husův vztah ke Kristu připomenut patřičně a jímavě: v cele svého vězení kovovými pouty si na stěnu vyrývá kříž, aby měl k čemu vzhlížet a odkud přijímat pokoj pro svou zjitřenou duši a nacházet slova modlitby. To je docela jiný film než ten Vávrův z padesátých let, kde se v Husových ústech slovo Kristus neobjeví. Ale již dosti filmu a zpátky k Písmu svatému.

Podle Lukášova evangelia Ježíš na kříži zvolá to, co se ozvalo před popravčí hranicí z Husových úst: „Otče,do tvých rukou odevzdávám svého ducha“. Ježíš i Hus citují Žalm 31.

Zvykli jsme si, že tento verš je dobrý u příležitosti vypuštění duše z těla. Ale Žalm 31. lze číst i jinak, jako jakési programové prohlášení: Do rukou tvých kladu svého ducha, svou osobnost, svůj jedinečný osobní software, po všechny dny života mého. Podobně jako verš „buď vůle Tvá“ by se hodil ne na parte, ale třeba na oznámení o svatbě, o jmenování rektorem univerzity či učitelkou v mateřské škole, prostě všude, kde se rozhoduji, co se svým
životem udělám, kam napřu své síly, čím vyplním své i docela všední a hodně pracovní dny. Ne moje vlastní nápady ať mne vedou, ale Tvoje plány, můj Bože, ne moje tvrdohlavost, ale věrnost Tobě.

Staň se mi podle slova Tvého, tak jinými slovy výstižně vyjádřila Maria, matka Ježíšova, co může znamenat vložení svého ducha, svého žití do ruky Otcovy. A proč to odevzdání sebe, poručení své vnitřní výbavy do Boží ruky? Z prostého důvodu: protože jsi dobrý, Bože můj, já to vím. Dobře se mnou míníš, vedeš k tichým vodám a dopřáváš mi zelených pastvin. „Vykoupil jsi mne“, tak to stojí v žalmu. Už se stalo, jsem zachráněn, z otroctví pout a chomoutů jsem byl vymaněn, bylo za mne zaplaceno, a byl jsem drahý. Však Kristus umřel za nás, když jsme ještě hříšníci byli.

Bez vědomí odezdanosti do náruče všeobjímajícího Krista, který nás miluje dřív než my jeho, bude křesťanství jen souhrnem pravidel slušného chování a v konkurenci s jinými náročivými náboženstvími neobstojí. Ale ono je víc než výzvou k zachovávání pravidel. Je cestou k převratnému poznání a jasnému vyznání “vykoupil jsi mne“. Mne osobně jsi povolal ke svobodě a důstojnosti dětí Božích. „Mým jedinkým potěšením v životě a ve smrti je, že nejsem sám svůj, nýbrž svého věrného Spasitele, Ježíše Krista“. Tuto větu z Heidelberského katechismu kdyby Hus znal, nejspíš by si ji oblíbil a možná se ji v plamenech modlil. Učme se podobným modlitbám, dokud nás toho ještě tolik nepálí a nejsme u konce s dechem.

2/ To druhé, co bych chtěl povědět, je vlastně jen taková vsuvka, která má připomenout, že Hus často otevíral Písma a hledal smysl biblických textů, neboť často kázal. Nejen akademickému publiku v odbornické latině, ale i v Betlémské kapli hezky česky. Celá řada jeho kázání se zachovala, mezi nimi i kázání na perikopu dnešní neděle.

Zaujalo mne, že Husovi se Šimonovo zvolání „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný“ vůbec nelíbí. Cituji: „Jako by nemocný, k němuž přišel lékař, aby ho uzdravil, volal na lékaře ´odejdi ode mne, neboť jsem nemocen´“. Podle Husa se Šimon, později zvaný Petr, prostě uřekl – to se stává i velkým a příkladným postavám, že občas kromě velké pravdy a příkladného vyznání vysloví i něco nepatřičného.

Přitom ale Šimon měl pravdu v druhé části svého výroku, když vyznal „jsem člověk hříšný“. To je správné vyznání. Ale po takovém vyznání nechť následuje prosba „smiluj se nade mnou“, nenech to tak, udělej s tím něco, přijď, Pane Ježíši!

„Odejdi ode mne“, to po Šimonu Petrovi neopakujme. Naopak, ve chvílích vlastní zmatenosti uvykněme volat „smiluj se nad námi“, či „navštiv nás, Kriste žádoucí, dej nám se v srdci poznati“.

Ježíš Šimona naštěstí neposlechl a neodošel od něj. I to je veliká milost, že Bůh v Ježíši Kristu nás neposlechne, když něco nepatřičného po něm chceme. I nevyslyšení našich modliteb může být projevem veliké Boží milosti .
Tolik k Husovu výkladu perikopy dnešní neděle.

3/ A teď to třetí a poslední, co mi v souvislosti s Husem leží na srdci a co by tam možná neleželo, kdybych si v Husových spisech rád nelistoval.

Církev není Bůh Otec, ani Syn, ani Duch svatý“, na více místech připomíná Hus. Křesťan má věřit výlučně v Boha trojjediného, jemu důvěřuje, jemu se odevzdává, na něj spoléhá. Tedy nemá věřit v církev, ani v římskou, ani v ČCE, prostě v žádnou. Církvi neodevzdáváme svého ducha, nedůvěřujeme v ni, nespoléháme se na ni, nehledáme v ní spásu. To říkám jako člověk, který byl dlouhá léta zaměstnancem církve z vlastního rozhodnutí a rád. Ale ještě dříve, už od dětství až posud jsem měl rád píseň „Důvěřuj se v Pána, o duše má“, ta by se jistě líbila i Husovi. (Ostatně písnička „Z tvé ruky, Pane můj“ to je jen taková variace na píseň „Důvěřuj se v Pána“). Pán tvůj a Bůh tvůj, ten tě nezklame. Zklamal arcibiskup, král, někdejší přítel Štěpán Páleč a celý koncil. Husa však nezklamala Pravda, v kterou věřil, pravda Páně, pravda Jezukrista, toho štědrého kněze. Důvěřuj se v Pána a nebudeš zklamán, vzkazuje nám přes staletí Mistr Jan.

A také nás nabádá, abychom nevěřili v církev, ale naplno a celým srdcem věřili církev. „Věřím svatou církev obecnou“,tak spolu s Husem a všemi křesťany vyznáváme. To zní nezvykle, ale o co jde, to napomůže pochopit právě hlavní Husův spor o pojetí církve. Jeho noví protivníci, do nedávna přátelé Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma, odpověděli na otázku tehdy palčivou, kdo je hlavou církve a kdo jejím tělem, jasně a bez váhání. No přece hlavou je papež, tělem sbor kardinálů. Jak prosté a přehledné – dodnes se to mnoha křesťanům líbí!

Líbí se jim církev jako viditelná, pokud možno i v televizi často viděná instituce, kde už i oděvní prvky prozradí, kdo k ní patří, církev, která má svou důstojnost a svá práva, co jí bylo ukradeno, musí být vráceno, a nebude-li vráceno, budou žaloby.

Kdo veřejně kritizuje církevní instituci, ten hanobí víru. Vyjadřuješ-li veřejně výhrady k tzv. restitucím církevního majetku, jsi vlastně na straně komunistů, to jsem už slyšel nejednou, a abych byl spravedlivý, častěji z evangelických řad než katolických. Až jsem byl překvapen, jak církev vzešlá z přihlášení k tradici české reformace, též tedy k M. J. Husovi, dokáže vehementně obhajovat přijetí peněz, které nám prokazatelně nepatří, ba dokonce osočovat baptisty, kteří se z českých institučních církví jako jediní zachovali normálně a nabízené peníze od tehdejší vládní garnitury nepřijali. Asi to přehledné pojetí církve, které zastával mistr Páleč, je i pro evangelíky lákavé, ač papeže nemáme a kardinály také ne. Když přijde na lámání chleba, stojíme najednou i my čeští evangelíci ve frontě institucí a spolků, které hájí svá práva a svůj zájem, chtějí také peníze, pokud možno co nejvíc, což činí každá instituce, která má své IČO.

Hus proti Pálečovi postavil jinou definici hlavy a údů církve, za kterou nakonec byl upálen. Hlavou je Kristus a tělem je pospolitost předurčených. Tato církev ovšem přehledná není vůbec, neboť je neviditelná. Nelze ji zařadit do matrik, statistik a čísel při sčítání lidu. Kdo k této neviditelné církvi patří, to ví jen Bůh, který přede všemi věky určil, že někteří budou spaseni. Boží předurčení ovšem není žádný neoblomný chladný osud, je to rozhodnutí Boha, který je láska, a chce, aby všichni došli spásy. My lidé o jeho úradcích víme jenom to málo, co on sám se rozhodl nám zjevit, a tak až do posledního soudu nebudeme vědět, kdo mezi tzv. předurčené patří a kdo ne. Ale to nevadí, naopak, to těší a povzbuzuje – Kalvín, velký propagátor učení o předurčenosti nabádá, abychom v praxi všedního dne přistupovali ke každému, koho potkáme, apriorně jako k tomu, kdo je předurčen ke spáse.

Církev ovšemže má ve svých jednotách a jednotkách nutně také svoji viditelnou instituční podobu, má kostely a modlitebny, nějakou tu Kapli betlémskou, též účetnictví a kvalifikovaný personál. Ale platí, že církev obecná není svými stanovami definovaná instituce, nýbrž je to děj, je to dění mezi hlavou Kristem, a jeho neviditelným tělem a mezi údy toho těla. Církev vlastně není, církev se děje. Uprostřed našeho života, k němuž patří též všemožné instituce, včetně církevních, se děje i něco neokázalého, neviditelného, ale významem přesahujícího časnost. Však už od věčnosti, dříve než jsme si své cíle určili sami, byli jsme určeni, ba předurčeni pro obecenství s Bohem. Proto oslavujeme Boha ve shromáždění s druhými, a naše hlava Kristus nás vyzývá, abychom byli jedni vůči druhým pozorní a vstřícní, však věčné věčnému nemůže být lhostejné, jak to řekl tentokrát již ne Hus, ale T.G.Masaryk, a skvěle tím vystihl, co to vlastně je, ta predestinace neboli předurčení. Náš život uprostřed druhých a s druhými lidmi je víc, než se jeví, je v něm tajemství od věčnosti, jemuž nepřijdeme na kloub, ale můžeme se před ním sklánět a s vděčností ho užívat. Z Božího milosrdenství užívat též v rámci církve viditelné, např. v evangelickém kostele v Trutnově.
Jak to Hus vyjádřil, „církev je dům duchovní, jehož základem je víra v Krista, stěnami naděje na věčný život a střechou láska“. Ovšemže takový dům v katastru nemovitostí zapsán není, také se nedá v restitucích vrátit, protože ho nelze ukrást. A je otevřený všem.

Nás křesťanů je v této zemi menšina a nevypadá to, že by se proces umenšování viditelné církve měl v dohledné době překlopit opačným směrem. Být menšina ale není ostuda, pokud si tu ostudu neobstaráme sami. Kvasu v těstě také není většina, a zmůže toho hodně. Zkusme to, my křesťané, být takovým neviditelným kvasem, který tiše a ochotně proměňuje své okolí. Především důvěřujme v Pána, v jeho ruce vkládejme ducha svého. A máme-li vydat počet ze své naděje, mluvme s druhými více o Ježíši Kristu a o víře v něj, méně mluvme o církvi a hlavně, odložme obhajobu zájmů církevní instituce. Zastávejme se především zájmů těch, kterých se zastával Kristus, všech pohrdaných, ponižovaných a obelhávaných. Však i Hus nás vyzval ze své vězeňské kobky, abychom „se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli“.

Zkusme to, a když se to alespoň trochu povede, tak zjistíme, že věřit církev, jak ji věřil Mistr Jan, je výborný nápad i v 21. století.