Aj, Soudce již přede dveřmi stojí.
Hle, soudce stojí přede dveřmi! (Jk 5, 9b)
Bratři a sestry, ta právě přečtená slova jsme viděli, alespoň ti, kteří byli s námi na výletě, na průčelí kostela v Libštátě. Vzbudila v nás různé reakce. Mne, přiznám se, zastihla pozitivně, jiné až pohoršila – spatřili v nich kalvínskou tvrdost. Malý kostelík v malém městečku – Libštátě, Liebstadtu, Liebstettlu. Jeden z nejmenších tolerančních kostelíků u nás. Odpovídá možnostem evangelíků na konci osmnáctého století v podhorské vesnici. Lidé, kteří ten kostel postavili měli jistě vysoko do žlabu. Být evangelíkem po roce 1781 nebyl med, byla to existence druhořadých občanů monarchie. A přesto si tihle lidé nad dveře svého kostela nezvolí žádná útěšná slova, ale slova o soudci přede dveřmi. Slova těžká k pochopení. Slova hrozícího, těhotného času, slova jak Damoklův meč. Slova odpovědnosti před Soudcem světa, totiž samotným Bohem. Tohle by už málem stačilo, přátelé, abychom věděli, jak vážně to tihle naši předci mysleli, jak vzali odpovědnost, svůj kříž na sebe. A už tohle je něčím, před čím se já osobně skláním.
Přesto však, pojďme se podívat na ta slova ještě hlouběji. Nepochybně jsou jakýmsi způsobem vytržena z kontextu. Ovšem ono je někdy nutné jednotlivost z kontextu jakoby vytrhnout, abychom je tam, jinak snadno přehlédnutelná, mohli vrátit a celému textu důkladněji porozuměli. Pojďme po jednotlivých slovech:
Ta věta je uvozena slovem HLE v novém ekumenickém překladu, v Kralické bibli slovem Aj. V řečtině jde o slovo IDOU, v hebrejštině HINNÉ. Tohle slůvko je v Písmu mnohokrát. Ale vždycky upozorní na nějakou skutečnost, která je hodna zvýšené pozornosti. Upozorní na nový děj, na průlom do událostí. Aj, sleduj, to je podstatné, tady se něco náhle mění. Hle, dobře se dívej a víc, než dívej, vezmi si to k srdci, žij to.
Dalším slovem je slovo SOUDCE. V obou zmíněných českých překladech zní stejně. Kraličtí ovšem lépe překládají, neb tohoto soudce píší s velkým S. Tím je jasné, že tenhle Soudce je jediný možný soudce, totiž Hospodin, Bůh náš. Řecky se soudce řekne KRITÉS a zaznívá nám v něm slovo, které známe – krize. Krize je totiž doslova počeštěno soud. Odtud vězme, že krize je v podstatě soudem nad něčím, co jí předcházelo. Tenhle Soudce, a myslí se jím skutečně Hospodin, stojí přede dveřmi.
Dveře – THYRA řecky. Dveře jsou důležité místo, protože se jimi vchází do domu. Ne každý může dveřmi vcházet. Víme z evangelia Janova, že dveřmi vchází dobrý pastýř, zatímco přes zeď, oknem, komínem, vchází vlk a zloděj. I to je dobře si uvědomit, jak důležité je, kdo do tohoto domu, do kostela, je zván a jak do něho může kdokoli z nás vcházet. Dveře jsou jako brána města – za nimi je svět cizí a nebezpečný kdežto uvnitř domu, je ochrana. Připomínám, přátelé, snad jste o tom již slyšeli, význam prahu dveří, jako místa posvátného v mnoha představách různých národů. Dodnes se nám to udrželo v různých příslovích – Ten mi nesmí přes práh domu.
Soudce a dveře. Soudce stojící přede dveřmi. Soud který je velmi blízko. Již za dveřmi. Nás to však, přátelé, odkáže k tomu, co jsme si četli – k dveřím příbytků Izraelců v Egyptě. Odkazuje nás to zřetelně ke starozákonním velikonocům.
Izraelští neunikají soudu pro své zásluhy. Jsou na tom stejně jako egyptští. Jediná možnost, jak uniknout andělu zhoubci, je spolehnutí se na krev beránka na veřejích, na futrech dveří, před kterými Soudce stojí. To může být pohoršlivé jen pro ty, kteří se domnívají, že žádného beránka nepotřebují, že nepotřebují odpuštění.
Velikonočním beránkem, jehož krev za nás byla vylita, to snad víme, je Kristus. Je to doufání v milost, pouhou milost, je to volání k doufání v pouhou milost Boží, ve smilování a v oběť Krista na kříži. Žádná zásluha, žádná silná ramena, jen vědomí, že v tomto domě, před jehož dveřmi také, tak, jako před každým domem, stojí Soudce, nás zachraňuje jen a jen pouhá milost, pouhé smilování Boží, vylití Kristovy krve na kříži, znamení této krve na dveřích.
Bratři a sestry, jestliže si tento verš napsali toleranční evangelíci nade své dveře do kostela, udělali na nich právě onu velikononí šifru krve. Je to velmi reformační volání: „Pouhou milostí!“ Je to zřetelné spolehnutí se pouze na Krista a jeho oběť. Co jiného by mohlo stát nade dveřmi kostela, než právě toto: Aj, soudce stojí přede dveřmi.
Ale řekli jsme si už na začátku kázání, že tenhle kousek vytrhli vlastně libštátští z kontextu a že se ke kontextu vrátíme. Celý ten verš zní: Nevzdychejtež k Bohu jedni proti druhým, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Aj, Soudce již přede dveřmi stojí. Tak kraličtí. Ekumenický překlad zní: Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi!
Všechno to, co jsem až doposud říkal, platí. A platí také, že za dveřmi příbytků, jejich veřeje jsou pomazány krví, jsou jiné pořádky. Za nimi už je po soudu, za nimi je už svět plný pravých pořádků. Beránkova krev souvisí, ale to známe z večeře Páně, se smlouvou, smlouvou mezi Bohem a jeho lidem, s novými řády, které platí v Zaslíbené zemi, s novými řády Království nebes. A tahle smlouva, tyhle řády se týkají vztahu k Pánu Bohu a neméně vztahů mezi lidmi, bratry a sestrami. Za zdmi toho domu, přátelé, je už Boží království, ve kterém jeden druhého předchází v lásce a porozumění. Církev není nahodilá skupina lidí zajímajících se o náboženství, ačkoli to tak třeba tady u nás někdy tak vypadá, ale je to už také závdavek království nebes právě tak, jako společenství Izraelců v sobě samých ještě při putování pouští neslo zaslíbenou zemi. V tom řeckém textu je sloveso STENADZEIN – jistě blízké našemu slovesu sténat. V domě Božím, což jest kostel, což jest církev, není místo na to, aby kdokoli komukoli byl na obtíž. Je to nové společenství lidí.
Snad, bratři a sestry, je nám teď pochopitelnější, proč nad tím vchodem do kostela v Libštátě stojí tato slova. Jakou odvahu a velmi hlubokou víru v Libštátě tenkrát měli, když tahle slova na svůj kostel napsali. Skoro bych navrhoval, abychom se po nich opičili a tahle slova napsali také na veřeje téhle modlitebny. To záleží na nás. Jisté však je, že jsme-li církví, sborem křesťanské církve, ať už jsou ta slova nad vchodem viditelně napsaná, nebo nejsou, platí a kéž platí: Aj, Soudce již přede dveřmi stojí. Hle, soudce stojí přede dveřmi! Ámen
Autor: Tomáš Molnár