Text: Lk 17, 5-6
Bratři a sestry, je to asi text , který vám připadá známý. Všichni jsme jej už slyšeli. Není divu, protože takových textů o víře a o zrnku hořčičném najdeme v evangeliích více.
Když si jej ovšem přečteme v obou lehce dostupných překladech do češtiny, v překladu kralických a v překladu novém, vidíme, že se oba shodují. Zatímco kraličtí v žádosti apoštolů použijí staré slovo „přispoř“, v novém ekumenickém překladu stojí „dej nám více“, totiž víry. Učedníci jsou zde nazváni apoštolé – vyslanci. Jsou apoštoly, vyslanci království nebes, které s Ježíšem do světa přišlo. Snad je z té jejich žádosti patrné, jak málo se cítí být silní k tomu, aby šli do světa, aby v něm byli, kdesi v nepřátelském prostředí sami. Být apoštolem, vyslancem, znamená dojista, že opouštím půdu, kde si mohu být jist sounáležitostí s ostatními, být apoštolem znamená žít kdesi daleko, nést cosi těm, kteří nic o tom, co nesu. dosud nevědí. Jak pochopitelná prosba. Snad, přátelé milí, té prosbě dobře můžeme rozumět, můžete rozumět, berete-li věc své víry dostatečně vážně. Cožpak jeden každý z nás nežije kdesi v rozptýlení, kdesi v cizím prostředí, království Božímu cizím prostředí, mezi lidmi, kteří nemají ani tuchy o tom, o čem že vlastně je církev, o čem je to, že si říkáme bratře a sestro a že mluvíme o jediném Otci v nebesích? Ta žádost by mohla být s klidem naší žádostí: Dej nám více víry, přispěj , přispoř, přidej, protože jí máme jaksi žalostně málo na to, abychom tě se ctí a důstojností prezentovali v našich všedních dnech. Máme jí žalostně málo k tomu, abychom se k tobě otevřeně přiznávali, natož k tomu, abychom tvé království šířili, hlásali, byli přesvědčivými pro ty, kteří by se měli stát také jeho občany, našimi bratry a sestrami. Přidej nám víry.
Poněkud v těch našich překladech ovšem zaskočí Ježíšova odpověď: „Kdybyste měli víru jako zrno hořčičné“, přeloží kraličtí a shodně ekumenický překlad: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice..“. Moc tady té odpovědi nerozumím, přiznám se vám. Nerozumím proto, protože se o víře mluví jako o daru. A Ježíš vlastně vyčítá učedníkům, že nevěří, že nemají víru. Ale právě proto přece Ježíše o víru žádají. Copak je víra něčím, do čeho se mohu nanutit? Copak opravdu není darem? Copak ji ze sebe vytlačím jako hovínko? Jen se trochu snažit a zadržet dech a zatlačit a je to? K jaképak křečovitosti jsme zde vybídnuti Kristem?
A tak, upřímně řečeno, přátelé, připadal mi ten text, takto přečtený z překladů, poněkud hluchý a mou svobodu a jakousi přirozenou volnost míjející. Naštěstí vedle překladů existuje i text starobylý, originální. A představte si, že tam je to trochu jinak. Překládám doslova: Máte-li víru jako zrnko hořčičné. Nikoli „kdybyste měli“, ale „máte-li“. Ježíš neodmítá dát něco, co učedníci nemají, nevyčítá jim absenci víry. Mluví o tom, že víru mají a toto množství víry, které mají, je dostatečné. Víra jako zrnko hořčice stačí. Není třeba jí přidávat, není třeba mít víru jak meloun, stačí víra velikosti zrnka hořčice. Žádná víra tykev, válec, šutr, se kterým by se dalo utloukat a dusat, ale právě jen zrnko hořčičné, tenkrát prý nejmenší ze semen, malé, ale vskrytu živoucí semeno hořčice.
Víra, ale to už jsme si asi vícekrát říkali, je i v češtině podivné slovo. Je to původní označení té věci, které dnes říkáme pravda. Je to něco, co je pravé, ryzí, opravdové. Co samo může stát proti haldám zdání a temnot. Je to pravda a ta je jako světlo, které vše zahání. Slovo víra je příbuzné se slovem věrný, věrnost. Je to to, co dokáže přetrvat všechno, co pronese vztahy. Nejinak, bratři a sestry, je to v hebrejštině. Tam se víra řekne emúná nebo emet. My to slovo používáme, když končíme modlitbu: říkáme ámen – budiž to tak, budiž to pevné, staniž se. Když říkáme ámen, přátelé, vyznáváme svou víru.
Tomuto slovu víra – emúná, je v hebrejštině příbuzné slov, které označuje panty na dveřích. Je to u dveří věc téměř nepatrná – pantík. A přesto by bez pantů dveře nikdy dveřmi nebyly, na pantech záleží, jinak byste měli jen desku, se kterou by se přikrývala díra do domu. Pantům se říká také, nemýlím-li se, závěsy. Tedy to, do čeho dveře zavěsíte, pověsíte. Ty se pohybují, ale mají svůj pevný bod. Řekli jsme, že víru nevymačkáváme. Na víru se spoléháme, zavěšujeme. Víra, nepatrná součást života – ale to nejpevnější a nejnepohnutelnější. Bez ní by váš život byl jen, zůstaneme-li u onoho obrazu dveří, jen prkny sbitými dohromady, prkny, které nakonec vypadnou při prvním závanu větru a ještě někoho zraní.
Přesně na tuhle víru se člověk má spolehnout, ji použít, na ní a s ní začít svůj apoštolát. Přesně tolik stačí.
Pokračování Ježíšovy odpovědi mluví o tom, na co na všechno stačí tohle hořčičné semínko víry. Opět přeložíme raději než podmiňovacím způsobem časem budoucím: „Řeknete této moruši: Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře. A ona vás poslechne.“ To je, přátelé, samozřejmě řeč obrazná. Moruše je dosti obvyklý strom, prý, v krajinách Palestiny. Není třeba nijak zvlášť hledat v tom, zda má nějaký náboženský význam. Jde spíše o to, že je to strom i s kořeny, vzrostlý strom, cosi, s čím se ztěžka dá hnout, co je zakořeněné. Proti tomuto zakořeněnému stromu stojíte vy s pouhým zrnkem, nic než zrnkem. A toto zrnko je více. Toto zrnko má větší sílu, větší dosah, než všechno předešlé a již jaksi vrostlé.
Ona moruše symbolizuje jistě ony překážky problémy, které se vám, nám, staví do cesty, jsme-li apoštoly Kristovými na tomto světě. Věci vrostlé a zdánlivě nepřekonatelné, velké, vkořeněné, jakoby odvěké, příliš velké. A přesto jsou ničím: Stačí pouhé slovo, pouhý rozkaz a zrnko, nepatrné zrnko víry zvící hořčičného zrnka je více, než kořeny.
Apoštolové Kristovi, vyslanci království nebes v tomto světě – vy, křesťané v tomto světě bez víry, máte víru jako zrnko hořčičné, semínko, živoucí semínko víry? Pak se nevymlouvejte, neškemrejte, že je to málo – to stačí. Spolehněte se a konejte, naplňte svůj apoštolát, nezmařte svou víru. Ámen
Autor: Tomáš Molnár